Květen 2017

Ujede nám to

29. května 2017 v 14:50 | Cherry Steel |  Jak se dělá den

"Proč pocit mám, že hraju v blbým filmu hlavní roli, že režisér je sjetej až to bolí..."

Někdy si to říkám. Často si to říkám, když vidím, jak vysokou inteligencí jsou obdařeny některé z mých spolužaček. Přestávám se některým věcem divit, ale o to víc se divím, když s hrůzou zjistím, že takový člověk už několik let existuje vedle mně. Třeba dnes, víte. Když je vám dvacet, je přece normální čumět kamarádce do huby, když jí, smát se, když jí drobek z rohlíku upadně na zem, když víte, že ta kamarádka už dva měsíce neměla víkend a přesto se jí v pondělí ráno zeptáte, co jí je, přece se znáte jen patnáct let a tak je normální se aspoň posledních pět let každé pondělí ptát, co jí je... Ještě tak hnusným úlisným a falešným tónem. Jí třeba nic není. Ale je normální vzít si do hlavy, že jo, že jí něco je. A tak je normální to za hodinu zkoušet zas, tón, úsměv a otázka.. Zkusíte to ještě do třetice, a je normální se divit, že vás kamarádka poslala tam, kde slunce nesvítí. Protože je normální ve dvaceti letech nechápat větu Nic prosím, jsem unavená. Tak i přesto je normální dožadovat se konverzace o hovně, divit se věcem, který ostatní neřeší, například proč Franta Konipásek z Horní Dolní má trencle takový a ne makový..
A ještě lépe, než mluvit o sobě, tak řešit ostatní. Miluju tuhle činnost. Miluju když můžu probrat do nitky lidi, který neznám, udělat předsudky, nafouknout fakta, rozšlapat hovna dokud dostatečně nesmrdí...
Omlouvám se za vybraný slovník...
Jsem vyřízená jak žádost.. Připadám si jako močák, který měl retenci a naráz se vycévkoval.. Smrsknul se, zkolaboval.
Je to normální? Je normální zesměšňovat ostatní, když sama nejste hvězda a svoje chyby MÁTE a je normální ty chyby mít a nepřipouštět si je?
Osobně, vím, kde mám nedostatky a přiznávám, že některý se mi nedaří držet na uzdě. A přiznám to. Když neudělám zkoušku, přiznám to, nechlubím se jen úspěchem. Nepovyšuju se nad někoho, kdo nemá třeba takové vzdělání, protože vzdělání je vám k ničemu, když nejste člověk. Nikdy bych svému příteli neřekla, že jsem vůči němu sto a jedna. Nikdy. Nikdy bych ho neurazila a když udělá hodně velkej přešlap, i přesto se ho zastanu a pak ho seřvu doma. Tam, kde nebudou zraky ostatních. Naopak mu před ostatníma klidně řeknu, že mě sere. Ale nesere mě tak, jako naše třída.. To mi připomnělo větu mého bratra: "Ségra. Seš jak žumpa. Buď nasraná, nebo vyčerpaná."
Je normální chtít po své kamarádce, která měří 150 cm, má kabelu těžkou jako pytel brambor a ještě podpatky, aby utíkala a prodírala se mezi davem lidí, aby nám náhodou neujel vlak? Další jede až za čtvrt hodiny...