Červenec 2016

...si píšu i deníček

31. července 2016 v 16:49 | Cherry Steel |  Perličky
Výsledek obrázku pro writing tumblr

"Srdce se spojí s jiným tak snadno, jako se zlomí, a naše mysli se jen přehrabují rozpadlými kousky."
Jaycee Dugardová

Psát si blog pro mně vždycky bylo něco, kde jsem mohla mluvit po svym a o svym.. A motivuje mě, když vím, že Vás to baví číst. Byl velký ohlas po hláškách, které dnes a denně lítají vzduchem. Ale počkejte, to předbíhám.
Vypsat se z něčeho má svůj účel. Někdy je těžké najít někoho, kdo Vás poslechne, aniž byste měli pocit, že dotyčného nudíte, zdržujete, nebo že z vás má prdel. Jeden z těchto pocitů mívám dodt často a vážím si lidí, ze kterých cítím pochopení.
Vzkaz pro ty, kteří se zeptají, jak se mám a nepočkají na odpověď: Neptejte se.
Myslím, že tento pocit měla i Jaycee Dugardová, od které je citát výš. Pokud nevíte, je to dnes už žena, která byla v 11 letech unesena, věžněna po celých 18 let, znásiňována, trápena a svému tyranovi porodila dvě dcery. Za celých osmnáct let, než ji v roce (myslím) 2008 našli, měla sílu udržet si střízlivou mysl a nezdebilnět. Za nějaký čas pobrala odvahu a napsala knihu Uloupený život, kde barvitě líčí všechny svoje zážitky, pocity, zkušenosti, no všechno. Je veice čtivě napsaná. - Čtvrtinko, vy ji máte slíbenou, hned jak ji dočte Maruš :)
Není mnoho lidí, kteří mě znají a vědí i o tomto blogu, kam píšu. Je to pro mne výhoda - adresu znají jen ti, kterým věřím.
Dnes jsem měla od rána opravdu dobrou náladu - až jsem teda překousla první hodinu, kdy jsem pravidelně ráno nasraná a mrzutá. To je neměnné, nevím proč.
Když jsem si tak jela do práce, v Jedovnicích na chodníku stál pes. Říkám si, hlavně ať neskočí pod moje auto, jednoho střízlíka už jsem zmuchlovala. Až jsem téměř krokem projela, aby se pes nelekl, kouknu do zpětného zrcátka, zda neběží za mnou a to se podržte - po přechodu přešel silnici! To jsem se nahlas zasmála.
V práci jsem se chlubila novým šátkem, který ovšem neseženete pod pojmem šátek, nýbrž pareo.
Ale řikám:
"Včera mi přišel z Oriflamu šátek a vejdu se do něho úplně celá! Až ke kotníkům mi je!"
Peťa se začala hlasitě řehtat: "Ty vole, vždyť ty se vejdeš celá i do mýho kapesníku." - na svoje tělesné parametry už jsem poukazovala, že?
To mi přípomělo, jak přišla Jana z ambulance: "Přišla paní, 155 na 150. A teď hádejte, co je výška a co váha."
Možná už jsem Vám povídala někdy o tom, jak jsme se na tom, říkejme tomu oddělení, střídaly dvě holky, každá měla celý víkend jednou za čtrnáct dní. Takže jednou ona, jednou já. Dokud jí.. ehm.. neproudloužili pracovní smlouvu a zlstala jsem tam sama. ČIli mám všechny víkendy, ale o tom až tak hovořit nechci. Pacient se mě ptal, kde je ta dlouhá, co mě střídala.
"Nepřijde už."
"Jakto?"
"Nevím."
"Víte, nechte toho."
"Nevím, prostě nepřijde, vážně."
"Jste zlá." - no ani ne tak zlá, jako že nechci do pacientských vrstev rozšiřovat tuhle skutečnost a navíc nejsem zastánce šuškandy. Jenže už jsem u jádra pudla. Ta dívka, o které píšu, chodí s mým bývalým přítelem, se kterým jsem byla dva roky.. No není to sranda? Měly jsme spolu i společnou skříňku. Bylo mi to fakt k smíchu, jak ten život vymýšlí tyhlety vtipný srandičky. Mě to je jedno, já vim svoje a víte jak to je, něco skončí a vy se těšíte na to nový, lepší, a jste obohaceni o nový zkušenosti. Nechci srovnávat, to fakt ne, ale až si někoho najdu, už se těším na to znovupoznávání, o čem ten vztah vlastně je. Já nevzpomínám. Ani mě nehne. Prvně to bolelo, pak to bylo otravný a tím jsem toho nechala. Vzpomínky se brzo ošoupají, pokud jste v nich uvízlí, já raději naplno prožívám každý okamžik, s kýmkoliv jsem, cokoliv dělám. A věřte, že to není klišé. Pokud někdo dokáže prožívat, cítí pořád něco nového. Vyčerpat z toho okamžiku maximum a neztrácet chvilky přebíráním minulosti. Ta už vám zůstane a můžete v ní vrtat před smrtí.
Například teď cítím, že jsem do toho kafe dala moc cukru...


Hluboko uvnitř mne aneb. co se děje, když nejedu autem

13. července 2016 v 20:30 | Cherry Steel |  Jak se dělá den
Výsledek obrázku pro angry tumblr

Od té doby, co vlastním řidičské oprávnění cestuji převážně svým vozem. Ale vzhledem k tomu, že moje řádná návštěva zaměstnání vyžaduje víc, než co je schopna moje kapsa a peněženka vyklopit, někdy mi nezbyde, než jet autobusem. Od nás totiž ani žádná jiná volba neexistuje, leda pak na kole.
A tak bych to vzala od začátku, na odlehčení.
Než jsem šla včera ulehnout na lůžko, rozpoutala se u nás doma zvláštní debata. Bratr šel vykonat potřebu vestoje a nerozsvítil si.

Máma: "Petře, proč si neblikneš aspoň?"
Brácha: "To slyšíš, jestli chčiješ do hajzlu nebo vedle." Spláchl, odešel. Vešla matka.
"Petře!!! Ty prase! Tady je pochcaná zeď!"
"Tak tam nemáš nachcat."
"Pocem ty hovado, pojď se podívat!"
"Ne, já ti věřim, že ses netrefila."

Tak to by bylo....

A teď k tomu, co se tedy děje hluboko uvnitř mne, když mne čeká jízda autobusem. Pro představu to znamená čtyřicet minut mého drahocenného času na jednu jízdu (autem dvacet)..

Kromě toho, že jsem schopna ráno pozvypínat všechny tři budíky, než si vůbec uvědomím, že mi mají signalizovat vstávání, ve spěchu si urazit palec na noze, čistit si zuby a u toho vařit kafe, pít kafe a u toho se líčit, pokud blije kočka, chytat zvratky na včerejší noviny, nenávidět celou rodinu za to, kam si sakra schovali ti hlomci moje boty, který si chci vzít ZROVNA DNES a tak podobně.. Jistě chápete, že prvních alespoň deset minut jízdy vydýchávám ten šrumec.

Tak jsem si tak pěkně vydýchávala, ráno bývám mrzutá (vždycky), čili jsem nenáviděla i to blbý autobusový sklo, přes který není vidět a hnusný sedačky, na kterých seděl buhvíkdo a dělal buhvíco. Po oněch deseti minutách, kdy se můj mozek tajuplně rozjasňuje, přerušil moje nenávidění silný zápach. Nenápadně jsem mrkla za sebe a byl to muž. Asi v mém věku, s kapucí, dlouhými vousy, dírami, kde měl vystavené rozkošné věci všeho druhu (v nose, v uších, ve rtech..) a dýchal.. Dýchal nápadně. Já to cítila. Tak jsem si narvala nos do dlaně, ve které byla kapka oleje značky Saloos s názvem Vitalita. Je to příjemná vůně.
Se sluchátky a písní London se mi pomalu vylepšovala nálada, přemýšlela jsem o roztodivných věcech a v tom proběhl otřes v mojí bezprostřední blízkosti.

Vedle mne se někdo "posadil" stylem u mámy v křesle, byl to jakýsi hromotluk, u kterého jsem vypozorovala dlouhé špinavé nehty a prstýnek z kroužku na klíče. Co jsem však vypozorovala dřív byl ten otřesný smrad. Všechno dohromady. Valilo se to na mne ze všech stran a tak jsem na tajňáka použila dvacetivoltový parfém značky Gucci, protože ubohá Vitalita nestačila. Čichala jsem jako o život a přesto to nebylo úplně grunt. Oba dva nestydové jeli až na konečnou, jako já.
Myslím si, že už jen toto je pádný důvod, proč nesnáším autobusy. Jsou lidé, kteří nemohou za to, že zkrátka nevoní. Ale pokud člověk dobrovolně smrdí jen proto, že je prase a línej se umýt nebo použít aspoň levnej deodorant z drogérky..
Pak všechny tyto žádám - lidi, prosím, myjte se!


Máme to v kompetencích

7. července 2016 v 19:13 | Cherry Steel |  Jak se dělá den

"Sestry mě nevidí. Ví, že tady jsem, ale nevšímají si mě, jsem jim úplně jedno. Je to jako ve vagónu plném lidí. Víte o nich, víte, že tam jsou a přitom je nevidíte."
1/4 M

Dovolila jsem si použít výrok mojí oblíbené pacientky, kterou samozřejmě tímto zdravím.
Shodou okolností jsem dnes promazávala fotky z mojí minulosti, které prostě už nechci mít a narazila jsme na tuto, co vidíte výš. Myslím, že se perfektně hodí k tématu týdne - falešný úsměv. Na té fotce je mi sice asi 16, tedy fotka je to stará, ale vypadám stále stejně, takže aspoň víte, kdo Vám to vůbec píše :)
Zároveň chci poděkovat za množství komentářů, které jste mi zanechali pod článkem Zavři oči a zdravotní sestra, díky kterému byl tento blog na Srdci blogu - už podruhé! :) Což mi bezesporu lichotí, zvlášť, když píšete, že Vás čtení mých chorých úvah baví, ba dokonce se u toho zařehtáte.. :)
Téma Falešný úsměv bych proto pojala opět z okruhu zdravotnického a to i proto, že si jedna slečna přála více úryvků z rozhovorů s našimi pacienty a s mými kolegyněmi.
Máme to v kompetencích. Falešný úsměv má zdravotní sestra v kompetencích. To jsem si samozřejmě vymyslela, ale je to nepsané pravidlo. Nerada to přiznávám, ale párkrát jsem toho taky využila. Jenže moje tvář je jako otevřená kniha, čili vnímavý jedinec pochopí, zda mám chuť ho poslat.. domů, nebo zda se usmívám od srdce.
Pár situací, kdy jsem použila falešný úsměv.

1. Sestři, jste jako panenka

Tahle věta potěší. Pokud ji ten dotyčný vysloví jednou. Jenže tak to nebylo. Měla jsem vcelku naspěch a proto mi na nějaké vybavování nezbývalo tolik času. Proto jsem chtěla využít techniky Pasivní naslouchání, čili neprožívat, nehrotit, vyslechnout, odpovědět, zdrhnout.
"Sestři, jste jako panenka."
Zasmála jsem se
"Máte moc pěkně namalované oči."
Zasmála jsem se podruhé
"Úplně jako z pohádky, to je pěkný, moc."
Zasmála jsem se potřetí a už si připadala jako debil. Usmívala jsem se a přitom mě ta huba spíše bolela.. Co na to chcete odpovídat???

Výsledek obrázku pro stupid tumblr

2. Přebalování přestárlých mimin

Kapitola sama o sobě. Přebalování inkontinentních. Mě to nevadí. Ale povím Vám příběh, kdy jsem byla na pokraji hysterie.
Na oddělení dlouhodobě nemocných je to samá perla. Dnes jsem vešla do pokoje a čekalo na mne veliké překvapení. Pán seděl na klozetovém křeslo, stolice byla v klozetu, vedle klozetu, na klozetu... na pánovi, vedle pána, na posteli, vedle postele. Kam si vzpomenete.
"Co děláte?"
"To ta vodička!!! Říkal jsem že to nechcu a musel jsem a teď to máte." Okřikl se na mne. Dostal laktulózový sirup.
"Řikal jsem té sestře že su choulostivej a teď to teda máte."
Nic by se nedělo, kdyby to zůstalo u tohoto incidentu. Jenže pán stoupl, opřel se o to .. špinavý křeslo..
A vyprazdňoval se dál!!! Ve stoje!! Ještě pětkrát! Připadal mi jak kráva. Bez urážky, úplně jsem viděla tu krávu jak sere a houpe u toho ocasem. Tak jsme s kolegyní dostali vlastně ještě vynadáno, že jsem mu dali vodičku. A že je choulostivej. To jsem se na něho usmívala s spíš bych ho odeslala..

3. My stojíme

Naše nemocnice, respektivě její lůžková oddělení jsou vybavena takovými zvonečky, kdy si nemocný zazvoní, je-li mu nedobře. Teda, k tomuto účelu to původně bylo. To, proč lidi zvoní, je různé. Projevuje se to tak, že zmáčknou ten debilní červenej čudlík, rozezní se houkačka, vy vlítnete do pokoje a dozvíte se něco zajímavého. Pár zážitků z praxe. Rozezněla se houkačka, já vejdu:
a) "Sestro, posuňte mi nohu."
b) "Sestro, otevřte okno."
c) "Sestro, zavřete okno."
d) "Sestro, tady paní není dobře." Zvonila tehdy jedna babča, že paní vedle ní není dobře. Paní vedle ní spala, pokojně a s úsměvem.
e) "Sestro, mám tam kapesník?" -> pokud někdo zazvoní, proto že si není jist, zda tam má kapesník, je to vskutku zážitek.
A největší perla.

"Sestři! My stojíme!" Pronesla zmatená paní, nemohoucí, ležící v posteli, skutečně ležící a nesoběstačná.
"Vždyť ležíte. Obě."
Babička zmateně zamrkala na všechny strany.
"No jó!"
Úsměv - můj
"Ale před chvíli jsme tady stály!"

Výsledek obrázku pro laugh tumblr

Omluvte mé vyjadřovací schopnosti, ale po sedmé službě už se mi slívají mozkové závity. Jo mimochodem, věděli jste, že mozkový závit se řekne latinsky gyros?