Duben 2016

Dopis do budoucnosti

9. dubna 2016 v 15:11 | Cherry Steel |  Jak se dělá den

"Vzdáte-li se kouření, pití a milování, nebudete ve skutečnosti žít déle, ale jen vám to tak bude připadat."
Sigmund Freud



Dnes jsme s holkama udělaly super věc. Rozhodly jsme se, že napíšeme "dopis do budoucnosti". Abyste tedy rozumněli, napsaly jsme každá dopis sama pro sebe, o tom, jaké máme teď pocity, starosti, jaké máme sny a cíle do budoucnosti. Pak jsme si ty dopisy vyměnily a přesně za deset let si je pošleme.
Byla to taková tajemná chvíle. Jedna spolužačka má skutečně krásné sny. Chce mít báječného chlapa, dětičky, zahrádku, pejska, svůj sport, kterým žije.
Druhá cche hned po matuře odjet za hranice se svým přítelem, naplnit svoje cestovatelské plány, poznat spoustu zemí a jazyků a pak někde zakotvit.
A co já?
Přemýšlela jsem, až jsem zjistila, že vlastně žádné plány nemám. Doslova a do písmene to nechávám na nějaké vyšší energii, na něčem, co prostě plyne. Když mám šanci, chopím se jí, ale když to nevyjde, tak se z toho neposeru.
A tak jsem popsala tu krásnou atmosféru devatenáctileté holky. Najednou jsem se stala tím, čemu se tak bráním. Uvědomila jsem si, jak sama před sebou dělám studenej čumák.
Zasnila jsem se do hloubky svýho myšlení a našla jsem tam krásný domeček, který chtěl sice opravit, ale měl zahrádku, po té běhal nádherný německý ovčák a taky koťátko. Já jsem ležela v trávě a můj manžel mě lechtal trávou na čumáku. Byl to člověk, který zkrátka věděl, jak na mně. A já mám před jménem MUDr. a za jménem DiS. A za dalších deset let třeba MBA. :)


Výsledek obrázku pro letter tumblr

A tak jsem sledovala ostatní spolužáky a přemýšlela, jaký je asi čeká osud.
Co jim život přinese. A jestli, až za deset let budeme číst ty dopisy, vezmem zelenou tužku a za každým přáním uděláme fajfku - splněno.



Protivná celé den

4. dubna 2016 v 18:26 | Cherry Steel |  Jak se dělá den

Jak výstižný je tento citát.
Začíná jaro. Pro mně to znamená nekonečné čumění do blba a vzpomínání, záchvaty nostalgie.
Člověk by si řekl, že tyhlety věci chytají lidi na zimu. Já sice zimu duševně nenávidím, ale začátek jara, hm, hmmm.
Maturita.
To je věc, která mne nenechá na pokoji ani chvilku. Sedim a pořád ještě čumim a vzpomínám.
Jak jsme před pár lety takhle seděli na blocích z polystyrenu, co nějaké nevycválanec nechal u lesa. Tehdy nám bylo asi jedenáct, parta kámošů, co jsme se nikdy nenudili. Tehdy jsme viděli všechno na sto mil daleko. O známky nám nešlo, konkrétně mě o ně nešlo do teď, to víte, přirozeně inteligentní tvor... :)
Seděli jsme, hecovali se, kdo vyleze na maringotku, kdo dřív přeskáče všechny ty polystyrény, kdo najde víc šťovíku - ach, do teď se mě krótijó škraně, když na to myslím..
SLuníčko svítilo a nám to bohatě stačilo.
Neřešili jsme, kolik témat nám chybí, v kolik musíme vstávat zítra, kdo nás zase nasere, že nemáme peníze nám bylo úplně fuk.
Maturita.
Pomalinku začínám trpět třesem, jen to vyslovím. Ikdyž, dovolte, abych se s vámi rozdělila o výroky mých spolužáků.

"Popište, Maruško, trávící soustavu."
"Nooo, hmmm,noooo. Tak střevooo.."
"Pokračujte."
"No, to střevo, pak žaludek.."
"Počkejtem začínáte od vrchu, nebo zespodu?"
"Noooo, hmmm, zvrchu!"
"Takže za dutinou ústní je tlusté střevo?"
"Jo."

Do do hajzlu to se na mě nezlobte. V duchu jsem si říkala - no, ty je tam možná máš, děvče, z huby ti táhne podobně.
Výsledek obrázku pro laugh baby

Nebo.

"Kolik máme smyslů, Maruško?"
"Já nevim, no, hm, no.. Dva, tři?"

Taky zřejmě - podle sebe soudím tebe. Ta holka má fakt možná dva tři.

V zoufalství z toho, jací jsou ty lidi idioti někdy volám těm nejbližším. Teď to vyhrál kamarád Vojta.

"Vojtíšku, prosímtě, jak se máš?"
"Dobrý, kdo tě nasral dneska?"

Zná mně.

"Kdy se uvidíme?" Zjistil, že mne po telefonu nezklidní.
"No, přijeď příští týden na velikonoční do Kotvrdovic."
"Na to ti seru, nemám rád lidi."
"Já taky ne! Radši kdejakej strom, než některý lidi."
"Tak vidíš, nepůjdem radši do lesa?"

No do lesa jsme nešli, ráčela jsem se navštívit ho v jeho rodné vísce. Zaparkovala jsem a čekám.
Bylo mi poderřelý, že z balkóny, za kterým má ten hoch pokoj se ozývaly salvy smíchu.

"Kurva, Vojto!"

Vylezl, na sobě dobře deset let starý šusťákový kraťasy a bez trička.

"Ahoooooooj!!!" Mával, jakobych stála pod kopcem, ne pod balkonem.

Měl tam svoje kamarády. A my že se půjdeme projet. Ten jeden hrál zapáleně nějakou ptákovinu na noutbuku, po čtvrt hodině stání oblečená mezi futrama, jsem se šla ještě do kuchyně napít.

"Sem ti to měl nalit do panáka, co, když tě vidim?" Piju pomalu.

"Tak co jeeee, kdo na vás má furt čekat?" Moudrá slova toho, co vstal od počítače. :) Neber to..

Tady ten Vojta mi stejně vždycky zvedne náladu. Buď jedeme v jeho Pežotku a posloucháme Boba Marleyho, ovšem tím stylem, že má stažený všechny okýnka a prvně je slyšet Bob, pak je vidět pežotek.
Jednou mě vezl a naladil Edith Piaf.

"Vojtěchu, vypni tu hovadinu!"
"Drž hubu, Simonko, relaxuju."

Pak se tajuplně usmál a ozvala se strašná rána, jako když někdo vezme tupou kudlu a páře gauč.

"Co to bylo?!"
Další nevinný úsměv.
"Do hajzlu, já smrdím jak babička!" Smrděl tak strašně, že musel zastavit, my vystoupili, a větral. A k tomu řvala Edith Piaf.

A teď sedím a zase čumím. Směju se těm vzpomínkám a užívám si to, než zas ucítim to známý mravenčení nahoře na předloktí, to znamená, že přichází nějaká ohavnost, nějaká hnusná vzpomínka.
A přemýšlím, jak to bude příští rok, čemu se budu smát a nad čím plakat.