Březen 2016

Jak spolehlivě padat na držku

17. března 2016 v 17:29 | Cherry Steel |  Jak se dělá den
"Raději ať mi víno spálí játra, než aby srdce mrzlo mrzoutstvím"
Shakespeare; Kupec benátský

Od přírody jsem člověkem velmi starostlivým, s péčí o jiné.
Když mi bylo asi jedenáct let, rozhodla jsem se, že zachráním všechny lidi, že pomůžu úplně všem. Vzhledem k tomu, že při tomto zadušování jsem netrpěla horečkou, tak jsem se jala svůj plán splnit.
Kdo potřeboval něco půjčit, poradit, věnovat, tomu jsem půjčila, poradila, něco věnovala. Kdo měl trápení, to jsem vyčuchala a hned jsem u něho seděla, pečlivě poslouchaje každé slovíčko.
Lidi mě měli moc rádi, já měla ráda je, a když mi náhodou někdo podrazil čapy, tichounce jsem se vyplakala a druhý den, jakoby nic.
Nemyslete si, že jsem řešila takové malichernosti, jako špatná známka. Chodili za mnou lidi, kteří byli doma mlácení, holky, co byli sexuálně zneužívaný, znásilněný, dokonce jedna, která pro to všecko přestala mluvit a já jsem ji rozhovořila. Toto trvalo asi pět let. Nikdy jsem sama nechápala, jaktože jim dovedu pomoct, skutečně pomoct. Prostě to bylo ve mně.
Později jsem rozluštila, že mojí dobrosrdečosti se začíná využívat. Zneužívat. Tak jsem se jednoho dne pekelně nasrala.
Během té doby, co jsem ze sebe dělala pitomce jsem sama zažila tisíc a tisíc zážitků, co si nedovedete představit. Ať už to bolelo na těle, nebo na duši, vtšinou obojí, vždycky jsem si sama svoje trápení a utrpení užila dosyta, vymáchala jsem si v něm rypák a mnohokrát jsem si říkala, proč neexistuje aspoň ještě jeden člověk nachlup stejný, jako já. Abych za ním chodila.
Od té chvíle, co ve mě vysuptěla sopka se po sobě lidi dívali, co jí jako je, proč nám to a to nechce půjčit, vyřídit, udělat. Reakce byly vskutku bohaté, někdo to neřešil, jiný to prý očekával, další prostě odešel, protože už jsem nebyla úslužná a tudíž jsem byla k ničemu.
Během té doby, co se odehrávalo toto všechno, hromada lidí odešlo, hromadu lidí jsem poslala do hajzlu sama, začala jsem studovat střední školu a začala chodit na praxi a později na brigádu do špitálu. Po dva roky mne provázel chlapec, který měl všechny moje nálady v přímém přenosu a tak za ty dva roky a pět dní bylo pápá a šáteček a protože to byl svého času jediný dobrodinec, co mě poslouchal, naslouchal, nebo to aspoň předstíral, jeho odchodem jsem krásně sadla do džberu plnýho sraček a docela nějakou dobu jsem se z něj né a né dostat.
Až jsem znovu objevila svoji hodnotu a stala se ze mně znovu hodná bytost.
Taková změna, panečku. Že jsem omezila kouření na půl a shodila černou barvu z vlasů. Začala znovu nosit vysoké podpatky a kabelčičku, no spíš kurevsky velkou kabelu. A chodila s holkama na kafíčko, na pivíčko, na vínečko, na americký brambory, na meníčko, na výlet autama, který už všechny máme. Nějak jsem získala svoje kamarády zpět, co jsem je měla dřív.
Nějak jsem v té euforii viděla jen občas, že sama už nemůžu, zkoušela jsem, co sama vydržím, týden ve škole, víkend v práci, mezitím nehty (dělám gelový), karty (vykládám tarotový).. Ta má potíže s tím chlapem, ta s tím, ta v práci, jiná doma...
Dnes jsem nějak znovu vybuchla..
To, když jsem jedné nesla složku se všema maturitníma tématama, co jsem si je sama vypracovala a jí se moc líbilo, jak to mám důkladné, další jsem nesla karty, protože chtěla něco vidět, třetí jsem nesla kosmetiku, co jí přišla, a za půl hodiny jedu dělat nehty. Do toho ta chtěla okopírovat to a ta půjčit tohle, tamta nevěděla, kde jsme, jak teda ten didakťák vlastně patří a jestli o náhodou nemám vytisknutej víckrát..
A to a to a to a to..
A na obědě jsem seděla sama. SAMA, sama, sama, sama..
A nejvíc ze všeho mě asi sere ta tupomyslnost, tak jsem nazvala vlastnost, když je někdo vážně úplně vylízanej.
O tom jsem už kdysi psala.
A tak mám super periodu. Aby to nemělo tak fatální následky, jako posledně, dnes se pěkně vyspím a od zítřka taktně posílám do prdele. A nechám si tady lidi, kteří nejsou kurvy..


Už vypadni...

8. března 2016 v 18:07 | Cherry Steel |  Jak se dělá den
Výsledek obrázku pro depression wallpaper

Někdy se mi stane, že mne postihne prazvláštní nálada. Nebo stav mysli, jak chcete. Dříve se mi to stávalo téměř denně, postupně jsem se toho různými technikami zbavovala. A dnes je to zde znovu. Čím dál častěji..
Přepadává mě pocit kruté beznaděje, připadám si jako bych se plácala v nějaké hnusné husté a mastné tekutině, nemohouce se z ní vyplácat na břeh. Topím se v ní, ježí se mi všechny chlupy na těle a dovolí mi jen na pár vteřin vystrčit nos, to abych se nadechla.
Nebo jako v nějaké maličké, zakouřené místnosti, kde je tolik dýmu, že nemůžete ani otevřít oči. Bláhová se držím za vlasy, ruce v pěstech a s výrazem ukrutné bolesti ve tvářích a říkám si "kurva, tak už vypadni"...
Stačí sebemenší hnusná vzpomínka, který jsem kdysi ucpala na dně svojí duše, abych se s ní nemusela zabývat, a ta se teď dere ven. Bliká mi v hlavě jako špatně natočený film, jako rozbitá zářivka. Proudí ostře v žilách a raději bych si vyrvala srdíčko z hrudi, než poslouchat ten ohavný, sílící a hlasitý tlukot. Bije tak silně, že cítím jak se o mne zakouší závrať, cítím proudit krev jakoby si dávala závody.
A ne a ne se rozplakat.
Tak by to pomohlo, ale to ne. To já mám na krajíčku, odporná vzpomínka mi zužuje hrdlo, ale ani slzička.
...
Tak třeba příště

Tak na co čekáš, otevři

1. března 2016 v 21:41 | Cherry Steel |  Jak se dělá den

"Držim kľuče v rukách, ale neviem kde je zámok."
KALI

Pojem zamknuté dveře pro mně především znamená objevovat něco nového. Něco, co se nachází za těmi zamčenými dveřmi.
Nové objevuji ráda. Ikdyž, upozorní-li mě někdo předem, že na mě ony dveře čekají, někdy se nejprve vztekám. Většinou.
Počáteční strach z toho, co mě čeká, nechuť a lenost pustit se do něčeho nového. O tom, že to nakonec stojí za to, asi příliš hovořit nemusím.
Naposledy to pro mne byl fakt, že jsem byla přidělena jako ošetřovatelka na jiné oddělení. Říkám, ta nechuť jít do toho, jít najednou někam, kde se usmíváte jako blbeček, každýmu vykáte, zjišťujete, co si můžete dovolit. Pro mně úplně cizí a odlišné oddělení. Byla jsem zvyklá čtyřicetkrát denně přebalovat starouše, inzulíny, léky, další přebalování, krmení, rektální čípek, zavést katétr.. Plínky a smrad z nich, kam se podíváš.
A šla jsem někam, kde je dezinfikování, dezinfikování, sterilka, dezinfikování, odvézt prádlo na dialyzační sál, vyměnit bikarbonátový roztoky, dezinfekce, ...
Měla jsem velký strach a taky to podle toho dopadlo. První víkend byl něco jako žvýkat kopřivy. No hnusný..
Držela jsem klíče v rukách, ale nevěděla jsem, kde je zámek. Až mi docvaklo, že pokud ten zámek ihned nenajdu - pro mě ten zámek znamenal jednak vyrovnat se s tím a jednak chtít - nebude to dobrý.
Naštěstí jsem ho zdárně našla.
Výsledek obrázku pro key wallpaper

A mnohokrát v životě jsem se setkala s tím, že jsem stála před zamčenými dveřmi, jako ten nejmenší trpaslík, co nemá vůbec nic, abych našla sílu je otevřít a po cestě k dalším dveřím nasbírala zkušenosti a zážitky, abych tu cestu prožila, ne přežila.
A že mi to někdy nešlo, o tom není pochyb.
A jak říkám, mnohokrát jsem se vztekala, odmítala se s danou situací vyrovnat, nepřipustila jsem si, že jedny vrata prostě práskly a je na mě, abych vešla do těch druhých.
A i to, co vypadalo zprvu jako ten nejkrutější horor, ako ten nejdebilnější vtip na světě, jsem zvládla.
A vy to zvládnete taky.
Jednou jsem se setkala s pacientkou, které je asi třicet let, od malička nechodí, je po mozkové obrně, je dialyzovaná, její matka ji zavrhla, odmítla, ta ženská má strašný zdravotní komplikace den co den. Chtěla jsem jí povzbudit a tak jsem řekla "No já na vašem místě, já bych to nezvládla."
A ona odpověděla:
"Zvládla. Člověk zvládně tolik věcí, který si ani nedokáže představit."
A má pravdu.
Kdyby mi někdo například v deseti letech řekl, co všechno za kurevnosti mě ještě čeká, v jakým časovým úseku budou a jakou budou mít ntenzitu, asi bych mu nevěřila. Nevěřila bych mu, že za dalších deset let tady budu sedět, v klidu psát a těšit se na to, co pro mně jěště život nachystá...
Nemít žádnej strach...