Moje lásky a další katastrofy

5. února 2016 v 21:46 | Cherry Steel |  Jak se dělá den

"Je jisté, že povaha lásky a povaha přátelství jsou zcela odlišné - přátelství ještě nikdy nikoho nepřivedlo do blázince."
Ch. de Montesquieu

Rozhodla jsem se, že vám přiblížím, kdo mi jakým způsobem vstoupil do života, co se jedná lásek a nelásek.
Zároveň jsem si dovolila opsat sem citát z jedné moc zajímavé knížečky. Ale o tom třeba jindy.

Skončil krásný dvouletý a láskyplný vztah. Prostě se rozplynul v cigaretovém dýmu, utopil ve skleničce s vínem. Byl pryč. A tím začal vtipný kolotoč dalších mužů, které jsem si více či méně pustila k tělu. Když říkám vtipný, myslím to vážně.
Chystali jsme se s přáteli na letní zábavu. Byl to přesně měsíc, co jsem byla single a nezapírám, že mi fakt ještě hrabalo. Jak to vypadá, když člověku vážně hrabe, je trochu tragikomické drama, ale o tom taky někdy příště.
Už jsem se pomalu dávala dohromady a proto jsem si dávala patřičně záležet, abych byla voňavá, učesaná, nalíčená a pěkně oblečená.
***
Seděla jsem na lavečce, jaký bývají u hospod, takovýty se stolečkem a bylo nás tam víc.. Dokud ti všichni neodešli tancovat a já, protože jsem sotva lapala po dechu, že si chvíli posedím. A tu nějaké plešaté stvoření po mé levici, dotěrně se lísalo a páchlo mu z úst. Furt mě chtěl zvát na pivo a já raději kouřila jednu od druhé, abych mohla sedět. V zoufalé chvíli jsme se podívala na pravo. U lavečky stál slušně vypadající elegán s náušnicí v uchu v černé mikině, skoro bych řekla, že já měla uplně tu samou jen v dámským střihu.

"Pocem." Říkám mu. A poslušně si přisednul.
"Ano slečno?"
"Tadyten plešatej mě votravuje."
"No tak to asi budu muset dělat, že jste tu se mnou."
"Seš se mnou, ahoj."
"Tak ahoj, Jarek."

Lehkost slov byla ohromující, pohled opravdu podlamoval kolena (škoda, že jsem seděla) a na seznámení mne nepolíbil, což samozřejmě označovalo jeho slušnost. Zkrátka a dobře, bylo mi s ním dobře.
Postupem času jsem zjistila, že mi vyhovuje i v ostatních oblastech a tak jsme udržovali kouzelný -něcojakovztah- asi měsíc. Zážitky, společné chvíle, společné filmy, společná postel, společné usínání, společné probouzení, společný smích,...

"Ty, já ti musim něco říct."
A bylo to v kchelu. Začal tím, jak je TO se mnou fakt super, jak se nádherně směju a jak úžasně vonim. Ale on vztah nechce.
Psychicky narušeného člověka to trošku dostane. Už dobrý... :)

A pak tu byl Dalibor Johny. Tak si říkal. Když jsem na jiné zábavě plakala opřená o stůl, protože mi právě ukradli kabelku, přišel galantní muž a nastavil dlaň.
"Neřvi. Smím prosit?"
Směl. Dokud jsem nezjistila, že je to epileptik (to mě ale až tak netrápilo, jsem přece zdravotník), že mu hrabe víc, než mě, že je mladší a divnej. Neví, co povídá a když to ví, stejně to nedává smysl. Pochopila jsem to docela brzy a to i přesto, že u tancování se nemluví a k ničemu jinému díky Bože nedošlo.. To, že otravuje dodnes asi nemusím zmiňovat..

Na Dalibory jsem zrovna měla štěstí. Taky na zábavě, přátelé. Že mě to bavilo, že? Když jsem dokonale znuděná seděla u sklinky s vínem, poslouchala mojí nadoraz ukecanou kamarádku a přemýšlela, v kterým křoví blinká mladší brácha, zeptal se.
"Ještě jedno? Můžu Vás pozvat?"
"Ale jo."
Neměl dva přední zuby. Byl o 12 let starší (ikdyž nevypadal) a pracoval s hovnama. Já teda taky, ale já je umývám (teď už teda ne, umývala jsem...) kdežto on v nich vážně pobývá. A je to cejtit.
To byl fofr. Zamiloval se snad ještě ten večer, uchvátil mě snad leda tím, že mi pomohl vyliskat bratra, kterej bezvládně ležel u kamaráda ve sklepě, naložit ho do auta a odvézt dom. Pak už jsem strávila asi dva až tři měsíce odbýváním... Nedal si říct.. Dlouho. Dokud jsem mu natvrdo a nemilosrdně napsala, ať už jde fakt do prdele.
IQ mohl mít stejně možná tak 70, o to sice nejde, ale v pátý třídě propadnul.. Prosím, už žádný Dalibory.

A pak Mireček. Ten je fajn a troufám si říct, že nejrozumnější ze všech výše zmíněných. Kamarádi jsme do teď, protože jsme se do sebe vlastně nezamilvoali. Jen jsme si pomáhali v krizi. Často, dlouho a pořádně. Je vtipnej..
Když jsem u něj byla na návštěvě, jeho milá maminka nám nachystala zákusky.
"Chceš trubičku?"
"Vážně?" Doteď se tomu směju, jak to píšu.
Jenom je to býk jako já, tudíž víc stráví se svýma myšlenkama, než aby něco řekl a to mě vytáčí.
"Sakra, Mirku, mluv!"
"Ty mluv..." a že se otočí. "Doprdele, konec postele!" .. No spadl, co myslíte..

"Ty Simi, já ti něco musim říct."
"Hm?"
"Mám přítelkyni."
"Tak vidíš, gratuluju. A máš po sexu."
"Nebude sex?"
"Ne."
"Ne?"
"Ne."
Nechápe to dodnes... :) Ale vtipnej pořád stejně...
"A koho?"
"To ti nemužu říct."
"Kolik jí je?"
"Asi 15."
Podotýkám, že Mirečkovi je čtyřiadvacet. No nic no, hlavně ať jim to klape.

Dále Vláďa, moje zdravotní sestra. Ne vopravdu, pracuje na oddělení za mnou a chodíme na cigaretky. Propsali jsme spolu dloooouhé dlouuuhé noci, pohledy jiskřili, vypadalo to vážně nejvíc nadějně.
Probél je, že ví, jak na mne. Ideální situace byla, když jsem na chodbě rozpravovala s pacošem a najednou jsem se ocitla ve Vláďově náručí. "Ahoj."
A to stačilo, šmitec. Hercna se mi rozbušila na dobrých stotřicet za vteřinu, tlak byste mi nezměřili.. Saturka klesla po devadesát procent a mě se chtělo umřít blahem.
Víte, kde vězil problém? Má ženskou. Pět let. Poté, co mi několikrát zopakoval, jak to neni vono, jak je se mnou sranda, jak já nežárlim (a to jsem se bezprdele odnaučila), jak mě nic nevadí.. No, jenže milý Medvídku, skutek utek. A tak jsem mu pouze naznačila, že takhle teda ne. Že buď to mělo bejt a nebo ať mě vleze na hrb. To je tedy prozatím otevřená záležitost, ale počítám, že mě to nejspíš přejde. U mě tak trochu funguje - sejde z očí, sejde z mysli. - .. Sice třeba ne hned, ale zatím to tak je. Díky Bohu...

A pak Mára. Toho mi doporučila kamarádka, seznámila nás. Žádala jsem ji o někoho na výpomoc, když teď Mireček nefunguje. Přijel jednou. Za hodinu odjel, nic se nedělo! Odjel napořád. Když jsem zjistila, že doma chová berana a že si myje vasy stromečkem do auta, asi mě to stačilo...

A nakonec Staník.
Staník bydlí ve sklepě. Nekecám. Je mu jednadvacet, vypadá o aspoň sedm let starší, to, že váží mnoho.. no dobře, třeba za to nemůže.. Hele teď mě napadá vtip..
"Seš tak tlustá, že když si stoupneš před televizi, zmeškám tři díly Harryho Pottera." x"D
No,k věci. Má dlouhý černý vlasy, poslouchá hard rock a má dojem, že si ohromně rozumíme. Ale není to pravda. Je hodnej. Až moc.. Fakt až podlejzavě a to já nemám ráda. CHoá ve sklepě sklípkana Lilith. Fuj.
Smutný je, že ten člověk patří do té skupinky lidí, co spolu chodíme pařit.
Prvně mi naznačoval, že mě má rád.
Pak mi to řekl.
Pak mi řekl, že mě chce.
Já jemu, že já jeho ne.
Řekl to asi ještě dvakrát.
Dvakrát jsem to zopakovala, že já fakt ne a tečka. Pořád nehápe.. A nejhorší na tom je, že tvrdí, že chápe...
A já vim, že nechápe nic.

A proto si teď dávam bacha. Nebudu se seznamovat, seru na to,. Na co se votravovat s chlapem, když mám medvídka a kocoura. A ještě feldu.
Zkrátka dámy... Potřebovaly bychom buď Návod na použití mužů.. Nebo pokat, až si náš někdo uloví.




Někdy mi chybí normální objetí. To, co po letech odešlo bylo celkem fajn.. :)



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Denise S. Denise S. | Web | 7. února 2016 v 1:08 | Reagovat

Holka, kde ty na ně chodíš? To je slušný rozpětí, od hoven až po Dalibory Johny, což zní jak jméno pro nadcházející superstar. Ale hlášky mají dobrý, to jo, "Neřvi, smím prosit?" to si snad někdy vypůjčím... Přeju ti, ať už si najedeš nějaký to objetí!

2 Nikia Nikia | E-mail | Web | 31. března 2016 v 17:07 | Reagovat

Pobavila jsi mě! Taky jsem už potkala pár podobných zoufalců :D
Jednou to vyjde, zrovna když to budeš nejmíň potřebovat :)

3 sw sw | Web | 10. dubna 2016 v 9:05 | Reagovat

Zkušenosti k nezaplacení, řekla bych! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama