Únor 2016

Co nechceš vědět

20. února 2016 v 21:41 | Cherry Steel |  Jak se dělá den
Výsledek obrázku pro laugh tumblr

Dopředu upozorňuji, ať v následujícím článku nehledáte zbytečně nějakou duchaplnou myšlenku. Vzhledem k tomu, že jsem nechtěla svým vztekem zatěžovat někoho konkrétního, nabízím to nevinným čtenářům.
Možná to znáte, když máte asi dvě minuty a pět vteřin, abyste vybouchli a všechny okolo sebe poslali do prdele. U mě naštěstí něco zafungovalo. A vztek je ten tam...

Začalo to tak, že jsem maminku třikrát požádala, aby v sobotu uvařila něco, co si můžu vzít v neděli do práce. šla jsem totiž dnes a jdu i zítra. A víkend o chlebu s pomazánkovým máslem se mě moc nezdá.
Psala jsem jí před polednem i SMS, ať na mě myslí s tím jdlem. Víte, já a jídlo, to je dost vtipná dvojice slov..
No to je jedno, prostě přijedu dom, zmrzlá, utahaná, ale docela s dobrou náladou.
V hrncu zbytek omáčky (ta se dá vzít s sebou, co?), a pár brambor. A vzhledem k tomu, že jsem dnes měla fakt na oběd chleba s vajcem, tak je jisté, že zítra obědvat omáčku nebudu, protože jsem ten jeden šufánek sežrala.
To mne značně podráždilo (kdybych jí to od středy neříkala, neprosila!!!).. Tak bagetu, že mi nachystá. Než jsem se umyla, bageta byla na světě. Se šunkou s fialovýma flekama, ... (ta vepřová, moc miluju maso totiž, vite)
To mně podráždilo ještě více. A když odtikávaly poslední minuty, když mně maminka nosila cosi a cosi, já si připadala jak neschopnej idiot, co si neumí nachystat jídlo, nabízela to a to, ptala se zda chci to a to.. bylo mě jí líto, jak je zklamaná, ale vždyť mě kurva zná 18 let!!!!! A já to nesnesu, když je mi líto někoho, kdo něco dělá pro mne.
Výsledek obrázku pro angry tumblr

Sedla jsem si k počítači s tím, že ještě něco donese, začnu řvat.
A v tom se to stalo..
Viděla jsem fotku. Víc fotek.
Dívka s DUCK FACE v koupelně, za ní pračka, špinavý prádlo, ty nejlevnější prací prášky co jsou..
Další dívka, ve spodním prádle stylu každý pes jiná ves - růžová podprsenka a tygrovaný kalhotky.. Pupek jako prase, ty prsa jí fakt visely..
Ta stejná slečna v různých a různě trapných pozách.. S rozmanitě divnými a zvláštními kusy oděvů, za ní asi pokoj, postel a na té posteli asi obsah celé skříně. Bordel jako prase.
Hlášky typu "FRIDAY S NÍ!"
"Never give up!"
A nebo srdcervoucí citáty u fotky, kde se spíš hodí věta - pojď si zašustit.. (než abych se snažila hrát si na chytrou, když to evidentně není)..
No zkrátka a dobře.
Nějaký jídlo užý me vůbec nesere..

Výsledek obrázku pro laugh tumblr

Hamba by mě mlátila jak nezralý žito, umístit na net fotku výše zmiňovaného typu..
Asi si cvrknu..
Výsledek obrázku pro laugh tumblr

Jak jsem škrábla auto

10. února 2016 v 17:29 | Cherry Steel |  Jak se dělá den

Měla jsem slabší chvilku... Obecně můžu říct, že sama se sebou občas zažívám humorné chvíle, když řídím.
Když jsem si vezla felinku z bazaru, v jednom městečku jsem jim sbourala vechny výstražný kužely. Neměly tam bejt..
V prvních dnech, když jsem mi stala taková nepříjemnost, jsem se vracela domů trochu zklamaná. Ale nepřestala jsem věřit tomu, že to zvládnu a budu jezdit.. aspoň jako člověk když né jako Schumacher..
No, moje řidičské schopnosti rostly a zřídka se stale, že by se odehrálo někdo, s čím bych nepočítala.
A tak obohacená tímto blaženým pocitem, jsem včera vyjížděla z dvora. To, že můj bratr nemá nejmenší o tom, kdy držet hubu a kdy ne, mě dokonale rozchechtal a já vyjížděla s tím smíchem.. Pak vlezl do auta.
"Seš fakt piča, víš to?"
"Co je?"
"Nic no, seš blbá."
"Ale proč?"
"Vzalas branku!"
Říkal to s vážností aspoň srovnatelnou, jakobych snad srazila chodce.
"Ukaž? Jééžiš, dyť to utřu, to neni ani škráblý."
Hájila jsem svoje schopnosti a vevnitř mě neskutečně sralo, jak jsem blbá a že je tam fakt drápanec, jsem viděla taky. No nic, no.
Další error nastal, když jsme s bratrem dojeli na místo a já se měla otáčet. Jindy mi to nečiní potíže, a bravurně "na erko" srovnám auto. Nyní však, rozrušena oním zážitkem, jsem to opět nezvládla.
"Panebože Simono!!! Kdo ti dal papíry? Tak má rozbitý světlo ty blbče! Ty tam tu zeď nevidíš?le
"Ale hovno, co to kecáš."
No zas měl pravdu. Světlo teda dobrý, protože felinka má statečný nárazníky. Tentokrát jsem to čekala horší, ale opět pouze škrábanec, kterej "utřu"..
A tak jsem si řekla, že nejsem přece malomocná. A dnešní zážitek mě v tom utvrdil..


Zaparkovala jsem ve Sloupě, že skočím ke kadeřnici, objednat se. Trvalo to deset minut a když jsem se vrátila, toto mě tam čekalo. Prostě člověk, kterýmu se nechtělo složitě parkovat, tak to tam prostě nechal..
Říkám si, máš štěstí ty vobejdo, žes to nenechal před mojí felinkou!! To bych mu dala za stěrač vzkaz. Že jako je fakt debil. A pak si říkám - k čemu by mě to bylo, stejně se s tím všivákem musím logicky potkat, pokud by mi blokoval auto. Maximálně bych ještě mohla vsadit na to, že nemá zařazeno, to by pak mělo jít rozžduchat. Ale to bych neužduchla.
No ze vzkazu sešlo. Říkám si - risknu to, kdyžtak mám alibi, že jako vocas stál on a já potřebovala jet.
Ale policie mě zachránilo.
"Dobrý den, slečno, nevíte, kdo to tady tak blbě stojí?"
Tak jsem mu svěřila, co vím. A posteskla jsem si, že teda nevím, jestli vyjedu. Že to je fakt úzký - nerada bych čumák toho faváska vzala s sebou, přecejen...
"Jo to vemte zadem, to projedete."
Tak to mě neznáš..
Ale zvládla jsem to. A řekla jsem si, že takové lempl já fakt nejsem. Že mě sice předjíždí jedna moje spolužačka přes plnou čáru, v obci, kde jedu šedesát... To jsem si zvykla. Dokonce jsem si uvědomila, že jí to dělá asi dobře, nebo co. Jakože teda na to umí šlápnout, ne.
Vzkaz:Jet rychle, umí fakt cvičená vopica. Jet bezpečně málokdo.. Né, že bych nezašprímovala taky na té silnici. Ale určitě se nepředvádím.. To totiž nepotřebuju..


Mohla bych vyprávět dál a dál o tom, co si myslím, že je fajn a co už někdo prostě posral.. Například, pokud někdo nepředjíždí, vleče se za váma celou cestu, tesně, takže kdybych prudce zabrzdila, to děvče by mi sedělo na zádech...
Pro někoho sranda.. Pro mně situace, kdy se mi prvně chtělo plakat, co to jako je za čubku, pak se mi chtělo rožnout mlhovky a nakonec dupnout na brzdu s tím, že běžel zajíc a slečna nedodržela bezpečnou vzdálenost..
Ale třeba jindy..
Dnes jsem přijela domů..
A poprvé jsem úspěšně SAMA zacouvala na náš pár krát pár metrů dvůr, kde stojí dvě auta.
JÁ lempl nejsem..

Sladká životní melodie

9. února 2016 v 18:11 | Cherry Steel |  Jak se dělá den

Dneska jsem šla z ortopedie pro léky na jiný oddělení.
"Sestři, druhé patro, interna ---"
"Jaká interna říkala?" Ptala jsem se beznaějně holek.
"Nevím, prostě druhý patro."

Určitě mě napadlo pořítat patra, když jsem šla. Po cestě jsem totiž přemýšlela, jak může být někdo tak kurevsky vypatlanej a myslet si, že mu celej svět leží u čap a strašně ho vobdivuje. Přitom je to přesně navopak, no ale nebudu šířit svoje rozhořčení..

"Brý den, já si jdu pro to Prestarium z otropky."
Sestra koukala dost blbě. A měla dredy, vůbec jí neslušely.
"Volali Vám?" napadlo mě, že když tak blbě čučí, třeba o ničem neví.
"Ne."
"Jéééžiš, no a jsem v druhym patře?"
"Ne."
"Tak to promiňte, já jdu jinam."
"Nate."
Kdesi jsem četla, že sestra má být komunikativní. No neva.
Tak aby na mě na té druhé inerně nečekali, šla jsem i tam. A najednou jsm ty Prestaria měla dvě. :)

Tu nemocnici celkově fakt žeru..
Vonehdá na chirurgii, tam byl jeden moc fajn pan doktor. Vůbec není starej, voplzlej, má opravdu rozum. Vyšetřoval. Klepal na záda.
"Pane doktore, já mám ty žebra zlomený na druhé straně." Hájil se pán.
"Prosim? Já to vím! Běžte studovat medicínu a pak mě poraďte!" Samozřejmě nevěděl a zakecával...
"Sestři! Vy můžete mít takový barevný nehty?"
Pídil se, když mně dával do dlaně mokrej kapesník a všiml si mých nehtů. Holt jsem si je zapomněla odlakovat.
"My máme maturitní ples, tak výjimečně mužem." Zastávala se mně spolužačka.
"To je až za tři dni, ne?"
A v duchu jsem si řekla - tak ty blbče, prvně běž studovat nehtařinu a pak mě poraď!

Moje lásky a další katastrofy

5. února 2016 v 21:46 | Cherry Steel |  Jak se dělá den

"Je jisté, že povaha lásky a povaha přátelství jsou zcela odlišné - přátelství ještě nikdy nikoho nepřivedlo do blázince."
Ch. de Montesquieu

Rozhodla jsem se, že vám přiblížím, kdo mi jakým způsobem vstoupil do života, co se jedná lásek a nelásek.
Zároveň jsem si dovolila opsat sem citát z jedné moc zajímavé knížečky. Ale o tom třeba jindy.

Skončil krásný dvouletý a láskyplný vztah. Prostě se rozplynul v cigaretovém dýmu, utopil ve skleničce s vínem. Byl pryč. A tím začal vtipný kolotoč dalších mužů, které jsem si více či méně pustila k tělu. Když říkám vtipný, myslím to vážně.
Chystali jsme se s přáteli na letní zábavu. Byl to přesně měsíc, co jsem byla single a nezapírám, že mi fakt ještě hrabalo. Jak to vypadá, když člověku vážně hrabe, je trochu tragikomické drama, ale o tom taky někdy příště.
Už jsem se pomalu dávala dohromady a proto jsem si dávala patřičně záležet, abych byla voňavá, učesaná, nalíčená a pěkně oblečená.
***
Seděla jsem na lavečce, jaký bývají u hospod, takovýty se stolečkem a bylo nás tam víc.. Dokud ti všichni neodešli tancovat a já, protože jsem sotva lapala po dechu, že si chvíli posedím. A tu nějaké plešaté stvoření po mé levici, dotěrně se lísalo a páchlo mu z úst. Furt mě chtěl zvát na pivo a já raději kouřila jednu od druhé, abych mohla sedět. V zoufalé chvíli jsme se podívala na pravo. U lavečky stál slušně vypadající elegán s náušnicí v uchu v černé mikině, skoro bych řekla, že já měla uplně tu samou jen v dámským střihu.

"Pocem." Říkám mu. A poslušně si přisednul.
"Ano slečno?"
"Tadyten plešatej mě votravuje."
"No tak to asi budu muset dělat, že jste tu se mnou."
"Seš se mnou, ahoj."
"Tak ahoj, Jarek."

Lehkost slov byla ohromující, pohled opravdu podlamoval kolena (škoda, že jsem seděla) a na seznámení mne nepolíbil, což samozřejmě označovalo jeho slušnost. Zkrátka a dobře, bylo mi s ním dobře.
Postupem času jsem zjistila, že mi vyhovuje i v ostatních oblastech a tak jsme udržovali kouzelný -něcojakovztah- asi měsíc. Zážitky, společné chvíle, společné filmy, společná postel, společné usínání, společné probouzení, společný smích,...

"Ty, já ti musim něco říct."
A bylo to v kchelu. Začal tím, jak je TO se mnou fakt super, jak se nádherně směju a jak úžasně vonim. Ale on vztah nechce.
Psychicky narušeného člověka to trošku dostane. Už dobrý... :)

A pak tu byl Dalibor Johny. Tak si říkal. Když jsem na jiné zábavě plakala opřená o stůl, protože mi právě ukradli kabelku, přišel galantní muž a nastavil dlaň.
"Neřvi. Smím prosit?"
Směl. Dokud jsem nezjistila, že je to epileptik (to mě ale až tak netrápilo, jsem přece zdravotník), že mu hrabe víc, než mě, že je mladší a divnej. Neví, co povídá a když to ví, stejně to nedává smysl. Pochopila jsem to docela brzy a to i přesto, že u tancování se nemluví a k ničemu jinému díky Bože nedošlo.. To, že otravuje dodnes asi nemusím zmiňovat..

Na Dalibory jsem zrovna měla štěstí. Taky na zábavě, přátelé. Že mě to bavilo, že? Když jsem dokonale znuděná seděla u sklinky s vínem, poslouchala mojí nadoraz ukecanou kamarádku a přemýšlela, v kterým křoví blinká mladší brácha, zeptal se.
"Ještě jedno? Můžu Vás pozvat?"
"Ale jo."
Neměl dva přední zuby. Byl o 12 let starší (ikdyž nevypadal) a pracoval s hovnama. Já teda taky, ale já je umývám (teď už teda ne, umývala jsem...) kdežto on v nich vážně pobývá. A je to cejtit.
To byl fofr. Zamiloval se snad ještě ten večer, uchvátil mě snad leda tím, že mi pomohl vyliskat bratra, kterej bezvládně ležel u kamaráda ve sklepě, naložit ho do auta a odvézt dom. Pak už jsem strávila asi dva až tři měsíce odbýváním... Nedal si říct.. Dlouho. Dokud jsem mu natvrdo a nemilosrdně napsala, ať už jde fakt do prdele.
IQ mohl mít stejně možná tak 70, o to sice nejde, ale v pátý třídě propadnul.. Prosím, už žádný Dalibory.

A pak Mireček. Ten je fajn a troufám si říct, že nejrozumnější ze všech výše zmíněných. Kamarádi jsme do teď, protože jsme se do sebe vlastně nezamilvoali. Jen jsme si pomáhali v krizi. Často, dlouho a pořádně. Je vtipnej..
Když jsem u něj byla na návštěvě, jeho milá maminka nám nachystala zákusky.
"Chceš trubičku?"
"Vážně?" Doteď se tomu směju, jak to píšu.
Jenom je to býk jako já, tudíž víc stráví se svýma myšlenkama, než aby něco řekl a to mě vytáčí.
"Sakra, Mirku, mluv!"
"Ty mluv..." a že se otočí. "Doprdele, konec postele!" .. No spadl, co myslíte..

"Ty Simi, já ti něco musim říct."
"Hm?"
"Mám přítelkyni."
"Tak vidíš, gratuluju. A máš po sexu."
"Nebude sex?"
"Ne."
"Ne?"
"Ne."
Nechápe to dodnes... :) Ale vtipnej pořád stejně...
"A koho?"
"To ti nemužu říct."
"Kolik jí je?"
"Asi 15."
Podotýkám, že Mirečkovi je čtyřiadvacet. No nic no, hlavně ať jim to klape.

Dále Vláďa, moje zdravotní sestra. Ne vopravdu, pracuje na oddělení za mnou a chodíme na cigaretky. Propsali jsme spolu dloooouhé dlouuuhé noci, pohledy jiskřili, vypadalo to vážně nejvíc nadějně.
Probél je, že ví, jak na mne. Ideální situace byla, když jsem na chodbě rozpravovala s pacošem a najednou jsem se ocitla ve Vláďově náručí. "Ahoj."
A to stačilo, šmitec. Hercna se mi rozbušila na dobrých stotřicet za vteřinu, tlak byste mi nezměřili.. Saturka klesla po devadesát procent a mě se chtělo umřít blahem.
Víte, kde vězil problém? Má ženskou. Pět let. Poté, co mi několikrát zopakoval, jak to neni vono, jak je se mnou sranda, jak já nežárlim (a to jsem se bezprdele odnaučila), jak mě nic nevadí.. No, jenže milý Medvídku, skutek utek. A tak jsem mu pouze naznačila, že takhle teda ne. Že buď to mělo bejt a nebo ať mě vleze na hrb. To je tedy prozatím otevřená záležitost, ale počítám, že mě to nejspíš přejde. U mě tak trochu funguje - sejde z očí, sejde z mysli. - .. Sice třeba ne hned, ale zatím to tak je. Díky Bohu...

A pak Mára. Toho mi doporučila kamarádka, seznámila nás. Žádala jsem ji o někoho na výpomoc, když teď Mireček nefunguje. Přijel jednou. Za hodinu odjel, nic se nedělo! Odjel napořád. Když jsem zjistila, že doma chová berana a že si myje vasy stromečkem do auta, asi mě to stačilo...

A nakonec Staník.
Staník bydlí ve sklepě. Nekecám. Je mu jednadvacet, vypadá o aspoň sedm let starší, to, že váží mnoho.. no dobře, třeba za to nemůže.. Hele teď mě napadá vtip..
"Seš tak tlustá, že když si stoupneš před televizi, zmeškám tři díly Harryho Pottera." x"D
No,k věci. Má dlouhý černý vlasy, poslouchá hard rock a má dojem, že si ohromně rozumíme. Ale není to pravda. Je hodnej. Až moc.. Fakt až podlejzavě a to já nemám ráda. CHoá ve sklepě sklípkana Lilith. Fuj.
Smutný je, že ten člověk patří do té skupinky lidí, co spolu chodíme pařit.
Prvně mi naznačoval, že mě má rád.
Pak mi to řekl.
Pak mi řekl, že mě chce.
Já jemu, že já jeho ne.
Řekl to asi ještě dvakrát.
Dvakrát jsem to zopakovala, že já fakt ne a tečka. Pořád nehápe.. A nejhorší na tom je, že tvrdí, že chápe...
A já vim, že nechápe nic.

A proto si teď dávam bacha. Nebudu se seznamovat, seru na to,. Na co se votravovat s chlapem, když mám medvídka a kocoura. A ještě feldu.
Zkrátka dámy... Potřebovaly bychom buď Návod na použití mužů.. Nebo pokat, až si náš někdo uloví.


Mě taky...

3. února 2016 v 20:05 | Cherry Steel |  Jak se dělá den

Tak jsem po dlouhé době usedla k blogování.
A téma týdne mi rovnou hraje do karet, protože včera jsem si opravdu řekla, že je to vlastně fakt žůžo žít.
Abych ještě uvedla na pravou míru moji neaktivitu, do života mi udeřila hnusná rána a jakmile jsme se z ní vylízala, ocitla jsem se v maturitním ročníku a najednou i v zaměstnání. Takže mi maturita klepe na dveře a v práci taky nic moc, no tak proto.

Včera jsme jeli z praxe. Jela jsem svojí felinkou, co jsem si ji koupila za peníze z léta a vezla jsem spolužačku. Bylo něco po dvanácté polední a jak si jedem a prndáme, tuhle nějaké docela vzhledné stvoření - stopař.

Tak co, vemem ho?
Seš blbá?
Jo, vemem ho.

Z dálky vypadal fakt luxusně, z blízka už to bylo horší. No tak nic, zesílila jsem rádio, aby neměl potřebu si ten člověk povídat.
V jednu hodinu jsme dojeli na místo, a já věděla, že za neskutečné tři hodiny mám jít na ultrazvuk a bylo pro mne značně nepohodlné jet domů a zpět, alébrž bydlím ještě dalších 25 minut cesty z Blanska. Strašný.
A tak jsem byla domluvená s mým (teď už dlouho bývalým) přítelem, že půjdeme na kafe, povykládat...
Nebyl by to Davídek, aby to na poslední chvíli neodřekl..

Ty, prcku, já jsem v Brně, musel jsem narychlo odjet...

No nic, obličej se mi ozdobil úsměvem. Dyť jo.

A tak já že si nakoupím. v Kauflandu měli mít utěrky pět kusů za sto devět korun, bavlněný.
Zaparkovala jsem jako debil, ale doslova. Tak jsem se chvíli uklidňovala a že přeparkuju, jo. No nezapomněla jsem povolit ruční brzdu? Nevadí.

Prosím Vás, měli byste tu mít utěrky na sto devět korun pět kusů. bavlněný. Nevíte, kde bych je našla?
Jako na nádobí jo? Jo tak tam u hader.

Samozřejmě, že tam žádný nebyly. A tak jsem šla k druhé paní prodavačce, ta vypadala o pár chvil mladší, než ta první.

Jó, to musíte támhle, jinde by nebyly.

Zase hovno..
Utěrky jsem nadobro vzdala a šla do vinných nápojů, protože ty já mám opravdu ráda. A ještě Pepsi a tatranku jsem si koupila.
Dokonale otrávená, protože jdu vždycky pro jednu věc, tudíž si neberu košík. Neměla jsem ho ani teď. Abych Vám věci přiblížila, měřím stopadesátjedna centimetrů a vážím čtyřicetpět kilo.
Až jsem si vítězoslavně položila zboží na pás, jakási senilní kráva vzala svoje zelí a začala mi šťouchat do vína. Mlčela jsem. Nemám ráda fňákající důchodce.
A tuhle se ozvalo pííííííp pííííííp..

Slečno, pípáte.

No neke.

Projděte ještě jednou, to je vaše kabelka.

A tak jsem si uvědomila, jak je to nepěkné, být středem pozornosti. Přišel pán, co má tyhlety věci nastarosti a táhl mě hnusnou uličkou do kanceláře, kde jsem mu vybalila kabelku.
Chtěl vidět boční kapsu. Tam byly vložky, víte, tak jsem jen doufala, že je nebude chtít rozbalit. Nechtěl.
Chtěl vnitřek. No abych nebyla zdlouhavá, pípal deodorant, tuhej. A protože nemám pod pažama nasraný, samozřejmě vypadal nepoužitě. Pán byl ale příjemný, tu a tam se usmál, řekl mně, ať se nebojím. Bodeť..
A tak to pípnul, zjistil, že jsem nic nečmajzla a šlo se. Dokonce mi podržel dveře a omluvil se, taky mi popřál, ať mám pěkný den. Dík fakt.

S mojí výškou mám občas potíže, a tak když jsem si dávala kabelku na sedadlo spolujezdce, musela jsem kleknout na to moje. A že se napiju té pepsiny. Kdybych aspoň nečuměla, jak ten člověk vedle mě zaparkoval ještě blbějc, než já, mohlo to být dobrý. Ale jak byla pepsina naštěrchaná, dostala jsem bájo spršku a jak jsem uskočila, jen jsem se beznadějně dívala na moje sedadlo, který hltá tu sladkou sračku.

Do prdele..

Ještě, že vozím v kufru polštářky od babičky, měla strach, abych viděla na vozovku. Tak ten polštářek mi zachránil zadek. Byl by sladkej..

A tak jsem šla nakupovat do Lidlu, pro pórek a pro džus. Občas, když mám trápení, volám mámě. Za včerejšek jsem jí volala třikrát.

Mami, polila jsem si celý sedadlo.
Doufám, že to bylo něco pořádně sladkýho.
Pepsi cola...
Ty vole.

Tak jsem si šla uvařit do práce kafíčko.
A na ultrazvuk. Čekala jsem 47 minut, aby mi tři minuty jezdil po břiše a pak mě na ten břuch plesknul asi dvacet deka ubrousků..
Mimochodem ten gel jde fakt blbě dolů.
Dobrý to sice není, ale mohlo to být horší. Zažívací potíže jsem sviňa.
No a tak jsem doufala, že už mě žádná zkáza nečeká .. Docela dobrý.