Choroby duše

18. září 2014 v 20:09 | Cherry Steel |  Jak se dělá den


Snadno všichni jsouce zdrávi dobré rady nemocným dáváme.

Marcus Terentius

Tohle téma týdne bych chtěla věnovat neurologickým poruchám, zvláště pak jedné.
Začala bych příběhem mojí prababičky.
Je to taková rozverná paní. Vlastně byla, než přišel osudný den.
Dáma, která se zvládala starat o čtyři prcky, slepice, prasátka, králíky, měla tři velké zahrady a bůh ví, co ještě. Byla patřičně rýpavá a pořád se modlila. Od rána do večera směřovala spjatými dlaněmi k nebesům, šeptala modlitby a nesnesla neznabožství.
Bylo mi asi pět let. Přišli jsme domů a celá sednička byla zaplavená modrým dýmem, že jsme na sebe neviděli. Babička běhala po místnosti a přemýšlela, kde co hoří. Zapomněla, že vaří čaj.
Tu a tam mi říkala všelijak - Romanko, Pavlínko, Zdeničko,... A nenechala si vysvětlit, že jsem Simonka. Tohle jméno ale vždy styšela poprvé, jak tvrdila.
Čas běžel, babička stárla.
Přišel den, kdy zemřel její manžel.
V tu dobu už byla dávno ležícím člověkem, koukala prázdnýma, modrýma kalnýma očima.
Ale vždycky, když se do těch očí podívám, poznávám tu upravenou načinčanou dámu. Ikdyž má vlasy ostříhané na ježka, ikdyž je vyhublá, ikdyž její tvář dávno ztratila ten šmrnc. V očích, ač už s jedním slepým, je to stále ona.
Z rozhlasu se linula pohřební píseň, krutý hluboký hlas oznamoval, že nám odešel jeden z našich nejbližších.
"Babičko! Lojzík zemřel!"
"A keré??"
Marno jí vysvětlovat, že ztratila toho, kdo jí provázel životem, komu dala kdysi svoje srdíčko.

Dnes se neusměje, neustále si myslí, že jí chceme ublížit. Vidí věci, které ostatní nevidí.
Když se o ni starají její dvě vlastní dcery, zhlíží na ně jako na vrahy. Velmi vzácně se usměje.
Myslím, že jí občas blikne. Stačí, když mi stiskne ruku a já vím, že se jí dostalo vteřinového daru prozřít do reality.
Ale pak se zse mračí.
Už jste asi pochopili diagnózu.
Alzheimerova choroba.
Pálí mě to na jazyku, trhá srdce na tisíc kusů. To se nedá vyslovit, to člověk musí vyplivnout.
Když zemře člověk náhle, bolí to, strašně to bolí.
Ale co je horší? Vidět umírajícího??
Vědět, že se den smrti blíží rychleji, než si myslíme?
Chci tímto složt obdiv mojí babičce, tedy dceři této prabáby. Stará se o ni, už 10 let a i teď Vám řekne, že ji nikdy do LDN nedá. Představte si se starat 24 hodin o vlastní matku, jako o miminko. Omezuje to všechny její činnosti.

Tenhle článek má vlastně kořeny jinde.
Donutila mne k tomu pondělní praxe v nemocnici. Krmila jsem paní s tutéž diagnózou. Krmila jsem ji 45 minut. Paní si strkala jídlo do pusy, ale netrefila se. Tvrdila, že jí je zima, přestože v pokoji bylo dobrých 26°C. Snažila se mě přesvědčit, že jí po stole lezou pavouci.
"Sestři nejezte mi to! Já to sním, já jím všechno!"
Obviňovala mne, když jsem se nemohla dívat, jak si chleba strká pod krk a podávala jsem jí ho.
"Sestřičko, potom vydezinfikujte metry a ovladače!" Křikla po mě jiná sestra. A paní reagovala:
"Co říkala s metrou? Já jsem tam pracovala!"
Pak přišla nasraná moje učitelka.
"Simono, už jdeme!"
"Simča jde?? A já jdu taky?"
Paní pokládala nohy na postranice u postele a říkala, že si jde lehnout. A že ji studí zem. Přitom se na nohy nepostaví a je jasné, že ležela.
A jako mojí bábě, občas jí bliklo. A mluvila jako normální člověk o tom, jak ráda jí hrušky i jabka. Ale pak začala jablko prskat s tím, že jí to dávamm do pusy s lupínkama.
A potom zas zcela normálně, že má vlastní zuby, tak je to dobrý..
Jak asi byla tenká hranice mezi naší realitou a jejím světem bludů??
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Janča Janča | E-mail | Web | 18. září 2014 v 20:38 | Reagovat

Četla jsem o tom takovou jednu knížku "Zápisník jedné lásky". Myslela jsem, že je to trochu s nadsázkou, ale podle toho, co píšeš, tak asi nebylo. Je to smutné. Musí být hrozné vidět, jak o tobě babička nemá ani zdání a o dalších věcech taky ne. Ale zase ta radost, když si vzpomene. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama