Zkuste ho nemilovat

5. června 2017 v 22:34 | Cherry Steel |  Lidi, které mám ráda
Související obrázek

"Proč je na světě tolik krásných žen? Protože ty hnusný jsme si natahali dom."

Co se týče partnerů, párkrát jsem se spálila. A řekla jsem si, že to teda ne a že nikoho nechcu. Mezitím jsem se v rámci možností osamostatnila, hlavně ve svojí hlavě, stala jsem se samostatnou a schopnou jednotkou. Neříkám, že mi nebylo občas smutno, ale než se trápit a plakat kvůli chlapovi, radši jsem si jednou za čas pořvala sama. Když jsem měla maturovat, brával mě brácha na výket na motorce a scházeli jsme se s jeho kamarádem. A už víte, jak to dopadlo. Půl roku jsme po sobě pokukovali až do mě někdo jednou večer žduchnul a já udělala krok k Táďovi do náruče. A od té doby jsme jako jeden. Už skoro rok.
Je to nejlepší kamarád a zároveň opravdová láska. Ví, jak na mně.
Když jsem ho představila rodičům, otec mi řekl. "Vidíš vole, konečně sis našla někoho, o koho se můžeš opřít."
Zkuste ho nemilovat, když Vám ve dvě ráno chystá "večeři", když si vysoušíte vlasy, tak vám je češe, než jdete o víkendu do práce, vstane s vámi a uvaří vám kávu. Když se ráno líčíte, stoji za vámi a říká "že tě to baví"... Vždycky stojí při vás a když máte trápení, nalije vám panáka..
Dnes jsem přijela ze zkoušky a byla jsem naprosto vyřízená ze svých spolužaček. Úplně vyčerpaná a nad hlavou jsem měla už jen otazník, jestli těm slečnám je opravdu dvacet let. Pustil nám Škwory a uvařil kávu a když jsem začala brečet, cítila jsem, jak brečím úlevou, že jsem v bezpečí, že tady mě nikdo nebude urážet ani poučovat, není tady žádná holka, které by táhlo z držky a žádná, která by povýšeně čuměla..
"Ty řveš? Jéééžiš zlato neplakeeeej.." A už mě držel v náručí a já řvala a řvala a řvala..
Táďulo...
Za svůj přece krátký život jsem ještě nepoznala někoho, kdo by dokázal to, co ty. Kdo by byl tak moc na stejné vlně, jako já, kdo by řekl stejnou větu ve stejné chvíli, kdo by dokázal neřešit nic a prostě obejmout. Kdo by dokázal zahučet, když hučím já a pohladit, když brečím. Komu nevadí, že jsem věčně někdě a věčně něco dělám. Komu není líto žádného času ani peněz a kdo jednoduše stojí pořád za mnou. Nikdy mě neshodí ani neurazí..
Jsem opravdu ráda, že tě mám...
Výsledek obrázku pro drawing tumblr love

 

Ujede nám to

29. května 2017 v 14:50 | Cherry Steel |  Jak se dělá den

"Proč pocit mám, že hraju v blbým filmu hlavní roli, že režisér je sjetej až to bolí..."

Někdy si to říkám. Často si to říkám, když vidím, jak vysokou inteligencí jsou obdařeny některé z mých spolužaček. Přestávám se některým věcem divit, ale o to víc se divím, když s hrůzou zjistím, že takový člověk už několik let existuje vedle mně. Třeba dnes, víte. Když je vám dvacet, je přece normální čumět kamarádce do huby, když jí, smát se, když jí drobek z rohlíku upadně na zem, když víte, že ta kamarádka už dva měsíce neměla víkend a přesto se jí v pondělí ráno zeptáte, co jí je, přece se znáte jen patnáct let a tak je normální se aspoň posledních pět let každé pondělí ptát, co jí je... Ještě tak hnusným úlisným a falešným tónem. Jí třeba nic není. Ale je normální vzít si do hlavy, že jo, že jí něco je. A tak je normální to za hodinu zkoušet zas, tón, úsměv a otázka.. Zkusíte to ještě do třetice, a je normální se divit, že vás kamarádka poslala tam, kde slunce nesvítí. Protože je normální ve dvaceti letech nechápat větu Nic prosím, jsem unavená. Tak i přesto je normální dožadovat se konverzace o hovně, divit se věcem, který ostatní neřeší, například proč Franta Konipásek z Horní Dolní má trencle takový a ne makový..
A ještě lépe, než mluvit o sobě, tak řešit ostatní. Miluju tuhle činnost. Miluju když můžu probrat do nitky lidi, který neznám, udělat předsudky, nafouknout fakta, rozšlapat hovna dokud dostatečně nesmrdí...
Omlouvám se za vybraný slovník...
Jsem vyřízená jak žádost.. Připadám si jako močák, který měl retenci a naráz se vycévkoval.. Smrsknul se, zkolaboval.
Je to normální? Je normální zesměšňovat ostatní, když sama nejste hvězda a svoje chyby MÁTE a je normální ty chyby mít a nepřipouštět si je?
Osobně, vím, kde mám nedostatky a přiznávám, že některý se mi nedaří držet na uzdě. A přiznám to. Když neudělám zkoušku, přiznám to, nechlubím se jen úspěchem. Nepovyšuju se nad někoho, kdo nemá třeba takové vzdělání, protože vzdělání je vám k ničemu, když nejste člověk. Nikdy bych svému příteli neřekla, že jsem vůči němu sto a jedna. Nikdy. Nikdy bych ho neurazila a když udělá hodně velkej přešlap, i přesto se ho zastanu a pak ho seřvu doma. Tam, kde nebudou zraky ostatních. Naopak mu před ostatníma klidně řeknu, že mě sere. Ale nesere mě tak, jako naše třída.. To mi připomnělo větu mého bratra: "Ségra. Seš jak žumpa. Buď nasraná, nebo vyčerpaná."
Je normální chtít po své kamarádce, která měří 150 cm, má kabelu těžkou jako pytel brambor a ještě podpatky, aby utíkala a prodírala se mezi davem lidí, aby nám náhodou neujel vlak? Další jede až za čtvrt hodiny...

V akci

24. dubna 2017 v 18:30 | Cherry Steel |  Jak se dělá den
Výsledek obrázku pro sale tumblr

Mějte sny jako orel. Ale plány jako myš. Daniele LaPorte

Nedávno jsme měli s přítelem menší konflikt a to mne popíchlo napsat následující článek.
Začalo to dosti nevinně, potřebovala jsem si nakoupit určité kosmtické a hygienické přípravky a Táďa zase potravinové výrobky a tak se stalo, že jsme jeli navštívit jeden obchodní dům společně. Záhy jsem szijistila, že to nebyla nejlepší strategie. Víte, nalejme si čistého vína, která žena by ráda nenakupovala a to zejména v případě, že se jedná o ty úžasné voňavé šampóny, kondicionéry a sprchové gely. Ale co víc, která žena by ráda nenakupovala úžasné voňavé bla bla za nízké ceny. Nejprve jsem svému nejmilejšímu ve zkratce přednesla, co znamená slovo kondicionér. I přes veškerou snahu si stejně myslím, že to pořád nechápe. A krátce na to jsem se jala ošuchávat, prohlížet a číst ty titěrný písmenka vzadu, protože nemohu riskovat, že koupím něco, s čím bych později byla nespokojená, ba dokonce, kvůli čemu bych byla přímo nasraná. Ve chcíli, kdy jsem čuchla asi ke dvěma, začal nervózně přešlapovat a ptát se, jestli už jdem. Když jsem ho odeslala do potravin, nechtěl.

"Prosimtě vem si to."
"Nemůžu si to vzít."
"Proč panebože, když máš tuhle flašku doma."
"Nemůžu prostě."

Mezi flaškou doma a tou flaškou v regálu byl totiž zastraceně velký rozdíl, tu doma jsem koupila za šedesát korun, zatímco tuto měli skoro za stovku! A tím začal konflikt. Jestli nésu napalicu, že když to chcu ať si to koupím, jéžismarijá, a že mě to koupí on když mě to je drahý... A kdesi cosi a přitom nechápal, že tady neškudlím prachy, ale že mám dost v merku ty parchanty, kterým není blbý prodávat jednu věc chvílu za stopade a podruhý za pade. Dřív mě mamina poslala do obchodu se šedesátipěti korunama a věděla přesně, co za to koupím. Teď dost záleží, kam pro to půjdu. A pořád mu nešlo vysvětlit, že nejsem chudera šetřivá, ale že se mně to nelíbí tadyto chování a takhle furt dokola. Díky bohu, že jsem se otočila a uviděla regálek 50% slevy, kde jsem si svůj milovaný kondicionér koupila za padesát korun. To, že v regálu byl tentýž, ale v jiné nádobě a taky dvakrát dražší, už jsem nepřipomínkovala...

Karta se obrátila ve chvíli, kdy jsme vešli do oddělení potravin a Tadeášek chtěl energy drink. A já jsem se tuuuuze divila, proč ho nechce, když pro něho šel?!

"Tak seš normální, vždyť ho tady jindy mají za desetikačku a teď chcó pětatřicet, zmrdi!"

Výsledek obrázku pro couple tumblr
 


Peron a cigareta

31. března 2017 v 22:49 | Cherry Steel |  Jak se dělá den
Výsledek obrázku pro obrázkové komentáře fb

Článek nebude nikterak dlouhý. Vyjádřila bych se k tématu "Zkouška ohněm" po svém, neboť mám pocit, že menší zkoušku ohněm skládám každý všední den, když jedu do školy a ze školy. Víte, jedna cesta trvá hodinu a půl až dvě hodiny, krát dva, to už není úplně zanedbatelné číslo a za tento čas se dá mnohé prožít.
Minulý týden paní magistra ukončila svoje přednášky asi o čvrt hodiny dříve a pro některé to znamenalo šanci stihnout dřívější vlak. Kamarádka tedy popadla šanci a utíkala na šalinu a na vlak. Já jsem moc kam spěchat neměla, čili jsem si užívala sardinkování na nástupišti a následné sardinkování v šalině. Bohužel, jsem také všemi smysly vnímala prostředí v šalině. Tu vám někdo šlápne na nohu, tuhle dostanete loktem, no zkrátka dokonalá symbióza, která by mohla nést přezdívku Jak přijít o nervy. Celá načisto zamyšlená jsem vylezla z té smradlavé konzervy a co nevidím, právě tu kamarádku, která lapila šanci a vypadalo to, že jí nějak uplavala.

Co blbneš?
Prosimtě představ si, já zas nemám peněženku.

Už se jednou stalo, že ji nějak ztratila, tak jsem jí půjčila stovku na jízdenku a že si půjdem zapálit. Na jedničku, tam je lavečka. Co čert nechtěl, na lavečce seděl nějaký rozhodně solidní muž, z dálky připomínal hromadu hnoje a zblízka určitými smysly také, v perfektně udržované dlani držel mocnou petlahev s ještě mocnejším nápisem Braník. Trošku mě to přišlo líto, tak jsme popošly kousek dál.
Jen co moje kamarádka típla cigaretu, pokud byste si odpočítali asi 30 vteřin, už kolem mě stáli páni koncábli a dožadovali se dokladu totožnosti.

Do prdele

To jsem si pomyslela a nepříliš ochotně vytáhla blyštivou kartičku, a říkala jsem si, že se chtějí určitě jen přesvědčit, jestli slečně bylo osnáct, přestože to jí teda dávno bylo, ale vypadá tak na čertvou patnáctku. Jenže tito páni strážníci se nechtěli jen přesvědčit, ale chtěli mi tedy VELMI důrazně vysvětlit, že tady se teda nekouří, jakožto i chtěli vystavit bloček na pokutu, což velmi záhy udělali. Kamarádka se mě chtěla zastat, jestli prý by to nešlo napomenutím a já si pomyslela, kolik takových napomenutí už bylo.. :) A tak tento jeden z policistů zvýšil hlas, že to teda by nešlo a že mi taky může vystavit až pět tisíc. To jsem chtěla do Denči kopnout, aby to nechala tak, že se mě to teda vážně nehodí teď takhle plýtvat penězi.
Víte, v této situaci se nikdo necítí být hrdina a tak mne trošku zamrzelo, když si nějaký přátelský dědek neodpustil poznámku, kterou vyřvával přes půl peronu.
"Jak to je, kluci?!" Křičel na policajty, až jsem si říkala, zda to není nějaký vysloužilec
"Tam kde néni střecha až, co? No jo, já jsem si to myslel!" Policisté se svorně rozesmáli, v naivní radosti, že ne všichni občané jsou vylízaní, a já bych se přitom klidně vsadila, že tenhle vobejda, co tady řve jak čurák po peroně, před chvílí zašmajdl vajgl do asfaltu, celý šťastný, že si ho nikdo nevšiml a v této opojné euforii započal dialog s těmi povolanými.

Výsledek obrázku pro meme obrázky do komentu

No a takovýchto zážitků mám vskutku dost a tak až zas jednou budu mít chuť, tak se s vámi podělím :)

Brněnská komunita z jiného úhlu

20. března 2017 v 19:42 | Cherry Steel |  Jak se dělá den
Výsledek obrázku pro day tumblr

"Používej častěji uši, než - li jazyka."
Seneca

Mám kolegyni, která se dost stará o vztahy na našem pracovišti a snaží se nenásilným způsobem a nenápadně stmelovat kolektiv a vytvářet dobrou atmosféru. Jedním z jejích skvělých nápadů jsou motivační citáty v kalendáři. Osobně se už několik let snažím nalézt vnitřní mír a klid a rozdávat lidem lásku a chovat se tak, aby jim v mojí přítomnosti bylo opravdu dobře. Jsem ale jen člověk a tak se mi tento cíl daří plnit někdy více, někdy méně.
Nepsala jsem opravdu dlouhou dobu a tak se jisté věci v mém životě změnily. Jistě víte, že jsem se zmiňovala kdysi o VOŠ, kde jsem chtěla rozvíjet svůj talent:), a tak jsem tam nastoupila A další věc, že jsem se z ledové královny stala milující přítelkyní muže, který, mimo jiné, má obrovský smysl pro humor a jak víme, humor je koření života a já mám dost ráda ostrý :)
Ale to jen tak lehce na úvod, tématem týdne jsou Hrdinové dnešní doby a já jich teda potkávám za den desítky. Třeba dneska jo.
Už jsem si přivykla, že v městě Brně je spousta potulujících se, více či méně divných lidí. Z některých má člověk strach, to například, když jsme takhle stály tři dívky nad schody u vchodu k Hlavnímu nádraží. Cíleně se ke mně přibližovalo určité stvoření, páchnoucí po několik dní zaschlých chcánkách, a kdoví, zda neměl nakonec i nasráno a umně zamaskováno teplákama, jejichž sed dosahoval hluboce ke kolenům.

"Prostimtě udělej pro mně jednu věc a nic jinýho už nechci." Spustil ten člověk. Strašně jsem nechtěla slyšet, co by tak asi chlapec rád. "Ne." Znelíbila jsem se mu svojí strohou odpovědí. Přistoupil tedy blíž a já měla tu čest ucítil i jeho dech, který smrděl jakoby ráno sežral hovno a tvář vypadala zblízka třeba jakoby mu vybuchla u xichtu bomba a zanechala krátery. "Běž pryč." Snažila jsem se vytvořit co nejhlubší a nejpronikavější hlas, co jen dovedu a stejně mi ještě jednou zopakoval, že chce jen jednu věc. Vzhledem ke všem jeho zevním projevům jsem protáhla obličej do úsklebku, načež tento nezůstal bez povšimnutí. "Takže tobě připadám hnusnej?"
"Jo, dost." Dvěma spolužačkách už trošku přebíhal úsměv po rtech, aby jim zas klesnul. "Takže ty budeš drzá?"
"Běž pryč." Zopakovala jsem ještě důsledněji, protože už jsem se pomalu opírala o zeď a neměla kam ustoupit a chlapec šel blíž a blíž. Nakonec se slovy hodnými vězně, co si odpykává doživotí odkulhal pryč a mě zalila ohromná úleva.
"Vole, já jsem se už bála co ti udělá." Sdělila mi spolužačka, pročež jsem si teprve představila, jak se asi bráním se svými tělesnými proporcemi takové trosce.
S podobnými se setkávámě denně, někteří jsou drzí a dotěrní méně, někteří nesnesitelně.
A dnes, když jsme se snažily dopravit šalinou opět na hlavní nádraží, zaposlouchala jsem se do rozhovoru dvou chlapečků, asi desetiletých.

"Ty pičo zavoláme si ti řikám, pičo."
"Jooojoo. Máme jet na školu v přírodě."
"Pičoo, to je strašný, to nemám rád, školu a přírodu. Dobrý to bylo v tym vole, že jsem jim všem osprchoval hlavy."

Spustil se smích připomínající rodící krávu.

"A too vole, jsem jednom čurákovi zlomil ruku. Tudle, to de uplně lehce, musíš hodně praštit. Já jsem ani nechtěl, ale co už zmrd."

To mně nedalo a musela jsme se otočit a prohlídnout si toho vykuka. Jeho ruce zdobily slušivé bradavice různých velikostí a jedna velikosti tři ix el přímo visela z nadočnicového oblouku na vnitřní straně obočí. Tak jsem zapřemýšlela, co má asi hoch za rodiče a jak vypadá jeho bydliště. A taky jsem zkoušela odhadnout, za jak dlouho i on bude posedávat brzy ráno na schodech u nádraží, nebo jestli bude natolik šikovný, že si pořídí hudební nástroj a psa a bude sbírat vajgly kolem košů.
Ať žijí hrdinové dnešní doby.

Hlavně, že nějaký máte - proč nejím maso

16. srpna 2016 v 21:00 | Cherry Steel |  Jak se dělá den

Zvířata jsou na světě ze svých vlastních důvodů. Nebyla stvořena pro lidi, stejně jako černí nebyli stvořeni pro bílé a ženy pro muže. Alice Walker

Ráda bych se vyjádřila nejprve k obrázku. Je tam napsáno VEGAN, ano, a v titulku prý proč nejím maso. Chci pozornit případné rejpaly, že rozdíl mezi vegetariánstvím a veganstvím je mi vemi dobře znám.
I přesto nedovedu naplno říct, že bych byla "pouze" vegetarián, nebo "už" vegan.
Mám několik dobrých důvodů, proč maso nejím. Prvnotním z nich je, že mi to připadne hnusný. Opravdu. Spousta lidí se mě ptá - a to jako na to nemáš chuť ani v létě na grilovačce, cejtit tu vůni grilovanýho masa-??
Ani ne, čoveče.
Připadne mi to stejne blbý jako si třeba utřít prdel novinama nebo žvejkat pochcanou trávu. Prostě divný.
Nehledě na to, že vy, naši milí masožravci, máte pocit, bůh ví, jak dobrý masíčko nejíte. A to, že se v supermarketech napichuje hypermanganem, aby nebylo zelený a pro ty, co mi budou teď říkat, jak kupujou maso jenom u řezníka... Mám pro vás blbou zprávu, tam to dělaj taky.
A představa, že sežeru něco, co kokodákalo, chrochtalo, bučelo, nebo nedejbože štěkalo, je dost drsná.
Z některých výrobků z masa se mi dělá tuplem nanic, například pomletá masová šlichta ve střevě, kde ještě dost nedávno procházela stolice, nebo neprodejný starý zbytky, který se jednoduše pošmelcujou a vy za to vysolíte kilo s tím, že kupujete mleté maso.



V práci si na oběd dám máloco, protože maso je dnes už prostě denodenně a všude. Když moje šéfová četla nabídku, dost jsem jí zkazila chuť.
"Hele, plněný kuřecí řízek, čím by mohl byt plněnej?"
"Já ti nevím, je kuřecí.. Tak že by prasetem?"

Můj postoj ke stravování je dost přímý a nehodlám ustoupit. Maso je pouze zlomek toho, čemu se vyhýbám. Sračky jsou v lecčem, neříkám, že ne. Můžete se mě zeptat na jakejkoliv výrobek a klidně vám svěřím, co si myslím. Dnes jsem se rozčilovala, že nechápu, jak si někdo může dát chlebíček na svačinu. Nechápu to proto, že chlebíčky mám spojený s oslavou a v práci určitě nic neslavím. A kolega mi řekl, ať mu raděj sdělím, co jím, protože to bude kratší. A měl pravdu. Vydržím celej den jíst ovoce. Bez problému. Nebo jen pít. Vydržela bych tři dny bez pocitu hladu. Můj rekord byl týden a to ne proto, že bych chtěla hubnout (nemám co). Nikdy jsem si nevymrčovala proto, že chci zhubnout. Nechci, naopak. Když mám den, naopak zmlasknu i dvě čokolády a zajim to koláčem a pizzou. V pohodě..
Takže lidi, zkuste změnit názor, že člověk je masožravec a že je to normální..

Načítání a taky to, že nemám fejsbuk

1. srpna 2016 v 20:23 | Cherry Steel |  Jak se dělá den

" Lidé spolu mohou nesouhlasit a pořád se mít rádi. Přátelství je víc, než souhlas."
Jaycee Dugardová

Je mi devatenáct let a nemám xichtoknihu, od svých patnácti. Denodenně se setkávám s různými situacemi, které se okolo FB motají. Když někomu řeknu, že tuto věc nepotřebuju a je mi bez ní líp, slýchám buď obdivné zahvízdnutí, že to se dnes vážně nevidí, nebo překecávačku, že to můžu mít a mít tam jen pár lidí, že si můžeme psát. Ne, nevěřím tomu. Mám několik důvodů, proč jsem tak zarytá:
1. Pokud mi někdo řekne, že sice FB má, ale nechodí tam, tak si myslím své a zeptám se - proč ho teda máš?
2. Nepotřebuju být světu na odiv
3. Jsem šťastná, že se tímto vyhýbám zamotání se do náročné konverzace na trapná témata, kde má každý potřebu informovat, aniž by byl informován. Každý má nějaký názor, ikdyž je to jen pouhé pozérství. Každý vykřikuje svoje postoje vůči čemukoliv, hejtuje něco, co sám dělá a tak podobně. Jsem totiž citelně založená osoba, která nekonečně kroutí hlavou nad lidskou jednoduchostí a omezeností. Vím, že bych se naprosto zbytečně nasrala.
4. Zobrazeno. Ano, vím, že bych propadla nezkrotitelné touze čumět na profily jiných.
5. Strávila bych nad nesmysly víc času, než chci, ba víc, než co si můžu dovolit.
6. Raději si povykládám u kafe, vína, piva, cigarety, nebo "na sucho", ale hlavně - z očí do očí.
7. Naučila jsem se nenechat se ovlivnit nebo ovládnout cizí silou. Našla jsem sama sebe, vím, kdo jsem. Nemám strachu hovořit o svých postojích nahlas a se vzpřímenou hlavou. Mám obavu, že čuměním na modrou lištu bych to ztratila, nebo minimálně ochudila.

Ráda prožívám věci na vlastní kůži. Nechci žít virtuálně. Lidé snadno zapomenou na to, co jste řekli. Ale méně často zapomenou na to, jak se s vámi cítili. Tohohle se snažím využívat i v práci, ne nadarmo jsem se u maturity pustila do psychologie :)
Je rozdíl, pokud přijdu a řeknu Dobré ráno a předvedu všechny svoje zuby, nebo zabrblám Dobré ráno kachličkám na podlaze.
Myslím, že je těžké vyjádřit můj - přímo - odpor k trávení času na FB. Poznala jsem jednu super holku, s obrovským energetickým potenciálem, dá se s ní vykládat o všem a má příjemně nakřápla zabarvený hlas. Prser je, že sama přizná, že je na FB závislá a otevírá ho ještě než vyleze z postele.

Tomu říkám error.


...si píšu i deníček

31. července 2016 v 16:49 | Cherry Steel |  Perličky
Výsledek obrázku pro writing tumblr

"Srdce se spojí s jiným tak snadno, jako se zlomí, a naše mysli se jen přehrabují rozpadlými kousky."
Jaycee Dugardová

Psát si blog pro mně vždycky bylo něco, kde jsem mohla mluvit po svym a o svym.. A motivuje mě, když vím, že Vás to baví číst. Byl velký ohlas po hláškách, které dnes a denně lítají vzduchem. Ale počkejte, to předbíhám.
Vypsat se z něčeho má svůj účel. Někdy je těžké najít někoho, kdo Vás poslechne, aniž byste měli pocit, že dotyčného nudíte, zdržujete, nebo že z vás má prdel. Jeden z těchto pocitů mívám dodt často a vážím si lidí, ze kterých cítím pochopení.
Vzkaz pro ty, kteří se zeptají, jak se mám a nepočkají na odpověď: Neptejte se.
Myslím, že tento pocit měla i Jaycee Dugardová, od které je citát výš. Pokud nevíte, je to dnes už žena, která byla v 11 letech unesena, věžněna po celých 18 let, znásiňována, trápena a svému tyranovi porodila dvě dcery. Za celých osmnáct let, než ji v roce (myslím) 2008 našli, měla sílu udržet si střízlivou mysl a nezdebilnět. Za nějaký čas pobrala odvahu a napsala knihu Uloupený život, kde barvitě líčí všechny svoje zážitky, pocity, zkušenosti, no všechno. Je veice čtivě napsaná. - Čtvrtinko, vy ji máte slíbenou, hned jak ji dočte Maruš :)
Není mnoho lidí, kteří mě znají a vědí i o tomto blogu, kam píšu. Je to pro mne výhoda - adresu znají jen ti, kterým věřím.
Dnes jsem měla od rána opravdu dobrou náladu - až jsem teda překousla první hodinu, kdy jsem pravidelně ráno nasraná a mrzutá. To je neměnné, nevím proč.
Když jsem si tak jela do práce, v Jedovnicích na chodníku stál pes. Říkám si, hlavně ať neskočí pod moje auto, jednoho střízlíka už jsem zmuchlovala. Až jsem téměř krokem projela, aby se pes nelekl, kouknu do zpětného zrcátka, zda neběží za mnou a to se podržte - po přechodu přešel silnici! To jsem se nahlas zasmála.
V práci jsem se chlubila novým šátkem, který ovšem neseženete pod pojmem šátek, nýbrž pareo.
Ale řikám:
"Včera mi přišel z Oriflamu šátek a vejdu se do něho úplně celá! Až ke kotníkům mi je!"
Peťa se začala hlasitě řehtat: "Ty vole, vždyť ty se vejdeš celá i do mýho kapesníku." - na svoje tělesné parametry už jsem poukazovala, že?
To mi přípomělo, jak přišla Jana z ambulance: "Přišla paní, 155 na 150. A teď hádejte, co je výška a co váha."
Možná už jsem Vám povídala někdy o tom, jak jsme se na tom, říkejme tomu oddělení, střídaly dvě holky, každá měla celý víkend jednou za čtrnáct dní. Takže jednou ona, jednou já. Dokud jí.. ehm.. neproudloužili pracovní smlouvu a zlstala jsem tam sama. ČIli mám všechny víkendy, ale o tom až tak hovořit nechci. Pacient se mě ptal, kde je ta dlouhá, co mě střídala.
"Nepřijde už."
"Jakto?"
"Nevím."
"Víte, nechte toho."
"Nevím, prostě nepřijde, vážně."
"Jste zlá." - no ani ne tak zlá, jako že nechci do pacientských vrstev rozšiřovat tuhle skutečnost a navíc nejsem zastánce šuškandy. Jenže už jsem u jádra pudla. Ta dívka, o které píšu, chodí s mým bývalým přítelem, se kterým jsem byla dva roky.. No není to sranda? Měly jsme spolu i společnou skříňku. Bylo mi to fakt k smíchu, jak ten život vymýšlí tyhlety vtipný srandičky. Mě to je jedno, já vim svoje a víte jak to je, něco skončí a vy se těšíte na to nový, lepší, a jste obohaceni o nový zkušenosti. Nechci srovnávat, to fakt ne, ale až si někoho najdu, už se těším na to znovupoznávání, o čem ten vztah vlastně je. Já nevzpomínám. Ani mě nehne. Prvně to bolelo, pak to bylo otravný a tím jsem toho nechala. Vzpomínky se brzo ošoupají, pokud jste v nich uvízlí, já raději naplno prožívám každý okamžik, s kýmkoliv jsem, cokoliv dělám. A věřte, že to není klišé. Pokud někdo dokáže prožívat, cítí pořád něco nového. Vyčerpat z toho okamžiku maximum a neztrácet chvilky přebíráním minulosti. Ta už vám zůstane a můžete v ní vrtat před smrtí.
Například teď cítím, že jsem do toho kafe dala moc cukru...


Hluboko uvnitř mne aneb. co se děje, když nejedu autem

13. července 2016 v 20:30 | Cherry Steel |  Jak se dělá den
Výsledek obrázku pro angry tumblr

Od té doby, co vlastním řidičské oprávnění cestuji převážně svým vozem. Ale vzhledem k tomu, že moje řádná návštěva zaměstnání vyžaduje víc, než co je schopna moje kapsa a peněženka vyklopit, někdy mi nezbyde, než jet autobusem. Od nás totiž ani žádná jiná volba neexistuje, leda pak na kole.
A tak bych to vzala od začátku, na odlehčení.
Než jsem šla včera ulehnout na lůžko, rozpoutala se u nás doma zvláštní debata. Bratr šel vykonat potřebu vestoje a nerozsvítil si.

Máma: "Petře, proč si neblikneš aspoň?"
Brácha: "To slyšíš, jestli chčiješ do hajzlu nebo vedle." Spláchl, odešel. Vešla matka.
"Petře!!! Ty prase! Tady je pochcaná zeď!"
"Tak tam nemáš nachcat."
"Pocem ty hovado, pojď se podívat!"
"Ne, já ti věřim, že ses netrefila."

Tak to by bylo....

A teď k tomu, co se tedy děje hluboko uvnitř mne, když mne čeká jízda autobusem. Pro představu to znamená čtyřicet minut mého drahocenného času na jednu jízdu (autem dvacet)..

Kromě toho, že jsem schopna ráno pozvypínat všechny tři budíky, než si vůbec uvědomím, že mi mají signalizovat vstávání, ve spěchu si urazit palec na noze, čistit si zuby a u toho vařit kafe, pít kafe a u toho se líčit, pokud blije kočka, chytat zvratky na včerejší noviny, nenávidět celou rodinu za to, kam si sakra schovali ti hlomci moje boty, který si chci vzít ZROVNA DNES a tak podobně.. Jistě chápete, že prvních alespoň deset minut jízdy vydýchávám ten šrumec.

Tak jsem si tak pěkně vydýchávala, ráno bývám mrzutá (vždycky), čili jsem nenáviděla i to blbý autobusový sklo, přes který není vidět a hnusný sedačky, na kterých seděl buhvíkdo a dělal buhvíco. Po oněch deseti minutách, kdy se můj mozek tajuplně rozjasňuje, přerušil moje nenávidění silný zápach. Nenápadně jsem mrkla za sebe a byl to muž. Asi v mém věku, s kapucí, dlouhými vousy, dírami, kde měl vystavené rozkošné věci všeho druhu (v nose, v uších, ve rtech..) a dýchal.. Dýchal nápadně. Já to cítila. Tak jsem si narvala nos do dlaně, ve které byla kapka oleje značky Saloos s názvem Vitalita. Je to příjemná vůně.
Se sluchátky a písní London se mi pomalu vylepšovala nálada, přemýšlela jsem o roztodivných věcech a v tom proběhl otřes v mojí bezprostřední blízkosti.

Vedle mne se někdo "posadil" stylem u mámy v křesle, byl to jakýsi hromotluk, u kterého jsem vypozorovala dlouhé špinavé nehty a prstýnek z kroužku na klíče. Co jsem však vypozorovala dřív byl ten otřesný smrad. Všechno dohromady. Valilo se to na mne ze všech stran a tak jsem na tajňáka použila dvacetivoltový parfém značky Gucci, protože ubohá Vitalita nestačila. Čichala jsem jako o život a přesto to nebylo úplně grunt. Oba dva nestydové jeli až na konečnou, jako já.
Myslím si, že už jen toto je pádný důvod, proč nesnáším autobusy. Jsou lidé, kteří nemohou za to, že zkrátka nevoní. Ale pokud člověk dobrovolně smrdí jen proto, že je prase a línej se umýt nebo použít aspoň levnej deodorant z drogérky..
Pak všechny tyto žádám - lidi, prosím, myjte se!


Máme to v kompetencích

7. července 2016 v 19:13 | Cherry Steel |  Jak se dělá den

"Sestry mě nevidí. Ví, že tady jsem, ale nevšímají si mě, jsem jim úplně jedno. Je to jako ve vagónu plném lidí. Víte o nich, víte, že tam jsou a přitom je nevidíte."
1/4 M

Dovolila jsem si použít výrok mojí oblíbené pacientky, kterou samozřejmě tímto zdravím.
Shodou okolností jsem dnes promazávala fotky z mojí minulosti, které prostě už nechci mít a narazila jsme na tuto, co vidíte výš. Myslím, že se perfektně hodí k tématu týdne - falešný úsměv. Na té fotce je mi sice asi 16, tedy fotka je to stará, ale vypadám stále stejně, takže aspoň víte, kdo Vám to vůbec píše :)
Zároveň chci poděkovat za množství komentářů, které jste mi zanechali pod článkem Zavři oči a zdravotní sestra, díky kterému byl tento blog na Srdci blogu - už podruhé! :) Což mi bezesporu lichotí, zvlášť, když píšete, že Vás čtení mých chorých úvah baví, ba dokonce se u toho zařehtáte.. :)
Téma Falešný úsměv bych proto pojala opět z okruhu zdravotnického a to i proto, že si jedna slečna přála více úryvků z rozhovorů s našimi pacienty a s mými kolegyněmi.
Máme to v kompetencích. Falešný úsměv má zdravotní sestra v kompetencích. To jsem si samozřejmě vymyslela, ale je to nepsané pravidlo. Nerada to přiznávám, ale párkrát jsem toho taky využila. Jenže moje tvář je jako otevřená kniha, čili vnímavý jedinec pochopí, zda mám chuť ho poslat.. domů, nebo zda se usmívám od srdce.
Pár situací, kdy jsem použila falešný úsměv.

1. Sestři, jste jako panenka

Tahle věta potěší. Pokud ji ten dotyčný vysloví jednou. Jenže tak to nebylo. Měla jsem vcelku naspěch a proto mi na nějaké vybavování nezbývalo tolik času. Proto jsem chtěla využít techniky Pasivní naslouchání, čili neprožívat, nehrotit, vyslechnout, odpovědět, zdrhnout.
"Sestři, jste jako panenka."
Zasmála jsem se
"Máte moc pěkně namalované oči."
Zasmála jsem se podruhé
"Úplně jako z pohádky, to je pěkný, moc."
Zasmála jsem se potřetí a už si připadala jako debil. Usmívala jsem se a přitom mě ta huba spíše bolela.. Co na to chcete odpovídat???

Výsledek obrázku pro stupid tumblr

2. Přebalování přestárlých mimin

Kapitola sama o sobě. Přebalování inkontinentních. Mě to nevadí. Ale povím Vám příběh, kdy jsem byla na pokraji hysterie.
Na oddělení dlouhodobě nemocných je to samá perla. Dnes jsem vešla do pokoje a čekalo na mne veliké překvapení. Pán seděl na klozetovém křeslo, stolice byla v klozetu, vedle klozetu, na klozetu... na pánovi, vedle pána, na posteli, vedle postele. Kam si vzpomenete.
"Co děláte?"
"To ta vodička!!! Říkal jsem že to nechcu a musel jsem a teď to máte." Okřikl se na mne. Dostal laktulózový sirup.
"Řikal jsem té sestře že su choulostivej a teď to teda máte."
Nic by se nedělo, kdyby to zůstalo u tohoto incidentu. Jenže pán stoupl, opřel se o to .. špinavý křeslo..
A vyprazdňoval se dál!!! Ve stoje!! Ještě pětkrát! Připadal mi jak kráva. Bez urážky, úplně jsem viděla tu krávu jak sere a houpe u toho ocasem. Tak jsme s kolegyní dostali vlastně ještě vynadáno, že jsem mu dali vodičku. A že je choulostivej. To jsem se na něho usmívala s spíš bych ho odeslala..

3. My stojíme

Naše nemocnice, respektivě její lůžková oddělení jsou vybavena takovými zvonečky, kdy si nemocný zazvoní, je-li mu nedobře. Teda, k tomuto účelu to původně bylo. To, proč lidi zvoní, je různé. Projevuje se to tak, že zmáčknou ten debilní červenej čudlík, rozezní se houkačka, vy vlítnete do pokoje a dozvíte se něco zajímavého. Pár zážitků z praxe. Rozezněla se houkačka, já vejdu:
a) "Sestro, posuňte mi nohu."
b) "Sestro, otevřte okno."
c) "Sestro, zavřete okno."
d) "Sestro, tady paní není dobře." Zvonila tehdy jedna babča, že paní vedle ní není dobře. Paní vedle ní spala, pokojně a s úsměvem.
e) "Sestro, mám tam kapesník?" -> pokud někdo zazvoní, proto že si není jist, zda tam má kapesník, je to vskutku zážitek.
A největší perla.

"Sestři! My stojíme!" Pronesla zmatená paní, nemohoucí, ležící v posteli, skutečně ležící a nesoběstačná.
"Vždyť ležíte. Obě."
Babička zmateně zamrkala na všechny strany.
"No jó!"
Úsměv - můj
"Ale před chvíli jsme tady stály!"

Výsledek obrázku pro laugh tumblr

Omluvte mé vyjadřovací schopnosti, ale po sedmé službě už se mi slívají mozkové závity. Jo mimochodem, věděli jste, že mozkový závit se řekne latinsky gyros?

Kam dál